Autentická demokracie jako východisko?

V minulém článku jsem se pokusil zformulovat několik tezí proč se lidé nejsou schopni identifikovat se se stávající formou státu a demokracie a jsou zklamaní a frustrovaní z bezmoci něco změnit.

Protože v komentářích byl zmíněn podobný postoj prof. Milana Zeleného (mj. Fordham University NY), pokusme se z jeho názorů ocitovat alespoň stěžejní myšlenky:

„…je třeba zásadně oslabit vliv politických stran, či je úplně odstranit… přinášejí pouze ideologii, jsou platformou korupce… jsou jen zbytečným mezičlánkem mezi informovanými občany a jejich reprezentanty… celé společnosti stagnují vinou institutu politických stran… strany si dělají, co chtějí ony, ne co chtějí občané.“

V zásadě jsme došli k podobnému závěru. Stranický systém se zcela vymkl veřejné kontrole dokonce už na lokální úrovni.

„Efektivnost nezávislých kandidátů… spontánní vznik hnutí pro autentickou demokracii s velmi efektivní internetovou verzí. Straníci z nich mají panický strach a lze proto očekávat nové způsoby použití moci: žádná strana neodejde dobrovolně.“

Koncepci „průběžných voleb“ s pomocí elektronických médií jsem popsal už někdy před rokem, takže i zde se s vývody pana profesora shoduji.

„Každý poslanec by měl především reprezentovat své voliče z regionu, okrsku či lokality, ne zastupovat politickou stranu… žádoucí je stranicky degradovaná transparentnost, odvolatelnost a hlavně přímá zodpovědnost místních reprezentantů… lidé v podstatě politickou reprezentací pohrdají, proto k volbám příliš nechodí… jeden den demokracie je ve čtyřletém období nedostatečný.“

Ano, to zvýraznění jedince, jeho konkrétní jméno, odpovědnost a možnost jej odvolat. Ne někdy za čtyři roky, ale dnes, zítra, kdykoliv, kdy se svému mandátu zpronevěří, kdy ztratí důvěru. (Úplně ukázkový je veletoč ministra Kalouska, který šel do voleb s jasným heslem nezvyšování daňové zátěže a první, co udělal po své instalaci, bylo jejich zvýšení.) Přesně tak: jeden den demokracie na 1500 dní svévole politických stran je špatný poměr.

„V autentické demokracii by žádný hlas neměl být zbytečný: poměr 51:49 nelze prostě přepsat na poměr 100:0 ve prospěch „vítěze“ – a nazývat to mandátem. Není divu, že jsou voliči apatičtí, cyničtí a rozzlobení… Je degradací demokracie, když občané musí volit to, co nechtějí, neboli tzv. „menší zlo“. Samotným aktem vnucené volby přerůstá menší zlo vždy ve zlo velké.“

Tu poslední větičku bychom si měli uvědomovat velmi silně. Malá zla vždy plodí jedno zlo velké.

„Volební úkon samotný není zárukou demokracie. Za komunismu se také volilo. Jedna strana nebo dvě pravidelně se střídající strany není zas tak velký rozdíl. Důležité je, zda má smysl volit… minoritní hlas nikdy nesmí spadnout do koše…“

Což přesně vidíme v zrcadle té dnešní partajokracie – je prakticky lhostejné, kterou stranu (s nechutí, anebo s ideologickým zápalem) volíme. Výsledkem je vždy něco jiného, než nám bylo slibováno.

„…prvním, jediným a hlavním zájmem politických elit jsou politické elity.“

Ano. To jsem se snažil už v minulém článku definovat. Mimo volební den je jediným zájmem politicky etablované reprezentace získanou moc udržet, či posílit. Občan – volič se tím stává pouze objektem manipulace a nedobrovolným plátcem těch radovánek.

„…důležité je prosazení ústavního zákona NOTA (None Of The Above) – nic z výše uvedeného, nebo česky: nikdo se mi nelíbí…“

Takovýto instrument První republika znala – bílý volební lístek – ani jeden z nich. A samozřejmě volby byly neplatné, pokud bílých lístků bylo stanovené procento. Z praxe víme, že nějakých 60 % občanů projevuje svoji nevůli k stranokraciím, absurdním koalicím a politicko-finančním machinacím prostě pasivitou – volit nejdou, protože jinak svůj nesouhlas nemohou vyjádřit.

„…omezení volebních mandátů na jedno období. Možnost druhého období již umožňuje efektivní lobbismus, korupční sítě a zázemí politických kmotrů. Politici se musí střídat… nemohou být kolem politických penězovodů třeba i přes dvacet let…“

I s tímto vývodem nemohu jinak, než souhlasit. Jak to v praxi vypadá lze v příkladu sledovat u Marka Bendy (a mnoha dalších).

„Jisté je pouze to, že autentickou demokracií nelze nic ztratit a mnohé lze získat. Minimálně lze přejít od zastaralé společnosti ‚osobností‘ k moderní společnosti pravidel a zákonů.“

Tady vidím těžiště a cíl – moderní společnost pravidel a zákonů, ne pajduláků, kteří jen lžou a kradou.

„Realizace autentické demokracie (AD) je proces, který bude více méně spontánní – součástí širší společenské transformace. Určitě nelze s nefunkčními zastaralými systémy dále pokračovat. Jisté je, že politické strany samy AD prosazovat nebudou; občané si musí AD prosadit sami. Urychlení realizačního procesu je možné, s pomocí internetu a společenských sítí, pomocí urychlení posloupnosti nezbytných kroků:“

1. Informačně-vzdělávací fáze, občanská a mediální osvěta, debaty a odborné rozbory.
2. Petice akce za AD – jako potvrzení kvantity a kvality podpory AD ve společnosti.
3. Vznik Hnutí za AD, identifikující, motivující a prosazující nové, stranicky nezávislé kandidáty.
4. Vstup nezávislých kandidátů AD do parlamentu.
5. Po získání kritické masy nezávislých, politicky autonomních poslanců lze prosadit debaty, návrhy a hlasování za uzákonění AD.

„Nelze odhadnout dynamiku transformace, bude různá v různých společnostech, ale sdílení zkušeností a mezinárodní synergie projektů AD bude faktorem. Několik volebních období bude pro postupné vyzrávání do AD očekávané, potřebné a i žádoucí.“

Zde bych se s panem profesorem neshodl. Naše startovní podmínky byly o hodně jiné, než třeba dnešní stav v USA. A tlak EU a naše podřízenost tomu systému prohlubuje celou tu spirálu příliš rychle. Podle mého máme zapotřebí skokové změny směrem k autentické demokracii, byť v první fázi nebude asi příliš dokonalá.

(Citace: prof. Zelený, redakčně kráceno)

Nemáme totiž příliš času.