Nevěříš? Uvěříš!

Byl jeden z těch chladných zimních večerů, při kterých se chce každému člověku zůstat v teple svého domova, třeba u krbu s knihou v ruce. V Igorově vesnici nebyl ten večer venku nikdo. Bylo tam úplné ticho. Dalo by se říci, že nebylo slyšet vůbec nic, kdyby nebylo malých lehkých sněhových vloček, které po své dlouhé pouti shůry při dopadu jemně zašustily o již čerstvě napadanou sněhovou pokrývku.

Tato zima byla zvláštní, už byl leden a za celou dobu trvání zimy, sněžilo zatím jen jeden den, právě tento den. Igor vše sledoval z okna. Díval se na bělavé údolí a malinkatá žlutavá světélka pouličních lamp a domů. Údolí bylo zpočátku díky hustě padajícímu sněhu špatně vidět, ale když vločky pozvolna přestávaly zvonit a mraky se rozestoupily, byly najednou kontury velmi jasné a navíc ozářené světlem doplňujícího měsíce. Otevřel okno, aby si přivoněl mrazivého vzduchu, který měl vražedně bodavou vůni, takový parfém namíchat nelze. Chvíli pozoroval kouř ze svého dechu, který mu šel od úst, když do té tiché nádhery vydechl.

Atmosféra byla přímo kouzelná, a když přestalo sněžit, vše bylo ještě obohaceno o další světlo tvořené měsíčním svitem odrážejícím se o napadaný sypký sníh. Který nyní pokrýval úplně všechno.

Zavřel okno a ledový vzduch, který se mezitím sám pozval k němu domů, donutil Igora se otřást zimou. Odpotácel se od okna chůzí již věkem zmožené osoby. Však již na to měl nárok. Bylo mu sedmdesát tři let a v životě toho již zažil spoustu. V poklidu si žil v jeho vesnici na okraji velkého města. Měl se dobře, pracovat již opravdu nemusel. Bídy si užil jen jako opravdu malý klučina, jelikož pocházel ze zemědělské rodiny, která vlastnila několik velkých vepřínů. V době jejich největší produktivity však postihla zemi epidemie prasečího moru a oni byli donuceni s chovem přestat. Utrpěli velké finanční ztráty a tak se malý Igor narodil do rodiny, kde všichni honili každou korunu.

Asi jako každý mladý hoch měl ale i tak poměrně šťastný život. Dal se na vojačinu a v armádě zůstal padesát let. Postupně se prosadil i do vyšších funkcí, což mu dopomohlo k poměrně vysokým honorářům. Nyní o peníze neměl nouzi, tím spíše, že žil sám. Sice byl dvakrát ženatý, ale to už je dávná minulost a děti žádné neměl. Byl sám. Jeho první žena se pomátla, i když se snažil jí všemožně pomoci. Tvrdila, že jí pronásledují duchové údajně žijící v domě, který Igor koupil. Zavolal nejrůznější odborníky na energii, aby ji přesvědčili, že nic z toho, co vypráví, není možné. Pak to s ní a její psychikou začalo být opravdu špatné a tito léčitelé již nestačili. Platil jí pobyty v nejlepších léčebnách a ústavech v cizině Nebylo to ale nic platné. Po neúspěšných léčbách jednoho dne vyskočila z nejvyššího patra jejich domu. Igora to velice zasáhlo a brzy na to se odstěhoval. Odešel bydlet právě do své vesnice, odkud je krásný výhled na již zmíněné údolí.

Zvláštní bylo, že jeho druhou ženu potkal podobný osud, jako tu první. Taktéž Igorovi vyprávěla o nadpřirozených jevech, akorát se jí prý zjevovali pouze ve snech. Na život si však nesáhla, jen odjela z Igorovy vesnice. Obviňovala ze svých nočních můr právě ono osudné místo s výhledem na údolí. Igor nic z toho, co mu povídala a na co si neustále ztěžovala, nepochopil. Po těchto zkušenostech z obou nešťastných manželství začal mít odpor ke všemu, co by mělo jakoukoliv spojitost s nadpřirozenými jevy, či nevysvětlitelnými událostmi. A ani nyní jako již velmi zralý muž odmítá připustit, že by mohlo mezi nebem a zemí být cokoliv jiného, než ostnaté dráty. Také se nechce zabývat ničím nevysvětlitelným. Je přesvědčen o tom, že jakmile člověk zabředne do kategorie nepochopitelného, nelze se z ní dostat, aniž by člověk připustil, že přeci jen na světě takové věci, na něž dimenze lidské mysli nikdy nepostačí, opravdu jsou. Po tom, co ho potkalo, se mu ani nelze divit, jak skeptický názor k věci zaujímá.

 Ke stáru se do sebe též uzavřel a s nikým na vesnici se nepřátelil. Neměl to zapotřebí. Zamiloval si televizi. Nikdy si nezapomněl pustit večerní zprávy, aby stále věděl, co se v tom dnešním pomateném světě vlastně děje. Se zaujetím též sledoval všelijaké akční filmy a vychutnával si pohled na digitální efekty, které za jeho mladých let byly v televizi přímo nevídané.

Zavřel tedy dveře vedoucí do pokoje, z kterého vyšel a sestoupil do tmavého spodního patra, kde byl naposledy ještě před tím, než se tak rychle setmělo. Rozsvítil, přelétl pohledem přes pokoje a kuchyň a začal přemýšlet nad tím, co bude dělat do té doby, než budou v televizi večerní zprávy obyčejně začínající v osm hodin. Bylo právě půl šesté a tak se rozhodl, že se půjde projít ven. Miloval procházky v okolních lesích a po rozsáhlých loukách, ale do úplné tmy se mu nechtělo. Pomyslil si, že by mohl zakopnout a i když to byl kdysi velmi statný voják, dnes se bál o své křehké kosti. Vesnice neměla moc dobré pouliční osvětlení. Přesto se rozhodl, že půjde. Celý den nevyšel ven z domu, ba ne, byly to už dny tři. Navlékl na sebe potřebné oblečení. Jak již před tím zjistil, byl až třeskutý mráz.

Ozvala se dunivá rána těžkých domovních dveří. S křupáním ledu se sněhem pod svými chodidly vyšel ze své zahrady. Otočil se. Pohledem zkontroloval dům a zahradu. Ne, nenechal nikde rozsvíceno. Přivítala ho již dobře známá vůně spáleného oříšku, která na vesnici nikdy nemohla chybět. Na konci ulice se ještě jednou otočil. Byla vidět jen nízká mlha ve svitu lamp, to jak mráz vytahoval poslední život ze země, pomalu stoupala vzhůru, ale její pohyb nebyl skoro vidět.

Najednou mu došlo, že je na té dnešní noci něco zvláštního. Bylo zlověstné ticho. Ani psi, kteří se obyčejně předhánějí v hlasitosti svého štěkotu, dnes ze sebe prozatím nevydali ani hlásku. Kráčel pomalu dlouhou ulicí, až se dostal na hlavní silnici, která protíná vesnici a pomyslně jí krájí na dvě poloviny. Zastavil se znovu, aby konečně slyšel nějaký zvuk. To ticho mu bylo nepříjemné. Připadal si trochu, jako poslední člověk na planetě Zemi. Tu najednou zhruba sto metrů za ním se rozštěkal první pes. To Igora uklidnilo. Přeci jenom tu s ním ještě někdo pobývá. Znovu začal kráčet vpřed a nasával opět ten bodavě opojný ledový vzduch. Sníh mu vrzal pod nohama a on vzpomínal, jak přesně takhle v noci pochodoval, když měl jako mladý u armády noční stráž. Ten led mu tehdy pod nohama dělal úplně stejné zvuky, akorát ty nohy nebyly tak ztěžklé, vrásčité a i chůze byla jiná, rychlejší, mrštnější. Tu ho popadla myšlenka na zahnání sentimentální nálady, na níž ho přivedl všudypřítomný sníh.

Mezitím ušel další kus cesty, když v tom začal štěkat druhý pes, ale podobně jako v prvním případě, pes neštěkal, když okolo něj Igor procházel, ale opět sto metrů za ním. Igor to nechápal, ale jen zavrtěl hlavou a kráčel dál. Když se takto scénář opakoval po několikáté, pojal Igor podezření, že tam za ním někdo musí jít. Ale vždy, když se otočil, nikoho neviděl. Copak ho někdo sleduje tajně? To je přeci pošetilá představa, kdo by ho sledoval? Takový starý morous, který si jen tak poklidně žije, přeci nikoho nezajímá. Snažil se jít dál a dokázat tak, že se mílí, pak začal i krokovat. K jeho překvapení se vždy napočítal sta kroků od daného domu se psem, když pes spustil svůj orchestr.

Zneklidnět tím vším zrychlil chůzi, ale nechápal stále. Přece jen nesní. To není možné. Vždycky vše, co se mu na světě přihodilo, dovedl pochopit, popřípadě alespoň našel nějaké rozumné vysvětlení, ale toto? S takovou podivností se jak tě živ nesetkal. Vyděšen zjistil, že mu na těle vyskočila husí kůže. To už ale hlava nehlava, pes nepes metelil domů.

 Znovu se ozvala rána zabuchujících se domovních dveří, ale to už byl doma. Opřel se o dveře a těžce při tom funěl. Přece jen se trochu zapotil. To, co se mu právě přihodilo je nevysvětlitelné. Lámal si s tím hlavu celou noc. Na nic ale nepřišel. A tak se poprvé za svůj život Igor Vaněček setkal s jevem, který pro něj byl nevysvětlitelný. Něco jako ten psí štěkot si v životě počká na každého. Není člověka na světě, který by dokázal vysvětlit například čas. Nevěříš? Uvěříš!