Jsou stále mezi námi.....horší než krysy

Rozmanitost lidí je úžasná věc, ale zároveň i děsivá. Již od té doby, co jsme jako malincí začali vnímat okolní svět a hlavně osoby nás obklopující, jsme byli zvyklí, že jsou tu s námi na světě i lidé takzvaně zlí čí oškliví. Pamatuji si přesně na hádky, které jsem vedla se svými spolužáky ve školce, když mi například někdo vzal oblíbenou hračku. A vlastně takováto nenávist je i krásně pozorovatelná u jiných zvířecích druhů. Abych to shrnula u každého z nás je to dobré a zlé vybalancováno jinak, každý je jinak zlý nebo hodný. Jsou i lidé, kteří jsou velmi vyhraněni a v případě, že jsou vyhraněni tím negativním směrem, to určitě není příjemné pro ostatní obyvatelé naší planety.

Můžeme též říci, že jsou to lidé, kteří kdysi dávno byli ukryti v Pandořině skříňce. Ale nyní jsou tu mezi námi a páchají ohavnosti. Já tu nebudu rozebírat všechny druhy takových lidí. Vybrala jsem si pouze jednu skupinu, o které se zas až tak nemluví a hlavně nikdo na první pohled nepozná, kdo do ní patří. Na těchto lidech to není znát a oni vám to sami neřeknou, že kdysi ubližovali, aniž by k tomu měli osobní důvody. Ubližovali nejspíše proto, že se báli. Tlak shora byl neuvěřitelný a pohlcení odolali jen ti nejsilnější a nejlidštější příslušníci lidského plemene.

Jediná z mála věcí, jenž o nich nyní víme je, že už se nemůžou rodit hadi noví, protože pro ně příznivý režim už padl. Jistě už tušíte, o kom je řeč.

Ten milý postarší pán, který sedává naproti vám, když jedete ráno metrem do práce. Třesou se mu ruce, je vám ho líto. Mile se na vás usmívá a vždy si čte nějaký časopis. Sjíždí svým tikavým neklidným pohledem stránku po stránce, článek po článku, slovo po slově a na vás se nikdy nepodívá zpříma. A pročpak? Bojí se odhalení a toho, že byste mohli vycítit jeho vnitřní vinu a strach. Moc dobře ví, co dříve spáchaly jeho špinavý ruce, dnes již tak zvrásněné stářím. Jeho jizvy nejsou vidět, ale cítit.

Kdysi dávno měl uši všude. Poslouchal, co neměl. Strkal ten svůj orlí nos do životů nevinných. A to zdaleka není vše, nejen, že poslouchal a sledoval věci, které nikdy nesměly být odhaleny, ale on o tom i vyprávěl. Kdyby to alespoň vyprávěl svým pravým kamarádům. On to ale vyprávěl lidem, které považoval za své kamarády a pak se hlavně bál, aby jeho kamarády nepřestali být. Jakmile by totiž stál na opačné straně, povalila by ho na zem tíha všech lidských sviní. Tak proč se k nim nepřidat, když se tomu povalení dá tak snadno předejít? Stačí jen bedlivě poslouchat, pozorovat a čichat jako krysa. Kdysi dávno to tu bylo krysí doupě a takových přeživších pánů a paní ve vlacích je tu ještě více než dost. Potkáváme je denně. Oni jsou jen mistři převleku ze svých ohavných krutých tváří do mírumilovných a tak bezelstně nevinných. Zištně mění své názory s dobou stejně tak, jako chameleon střídá barvy podle prostředí, v němž se nachází.

Říkáme si, že je to nespravedlivé, že příslušníci tehdejší tajné policie se stále potulují po našem světě bez náležitého potrestání za špínu, jenž napáchali na ostatních. Ale zdání klame. Žít s vědomím, že byl člověk oklamán, zneužit a že k tomu ještě navíc udělal něco tak ohavného, jako zajistit jiným utrpení. To je ten nejtěžší trest v životě. Já už se staříkovi s orlím nosem nedivím, že se na mě ve vlaku nikdy nepodívá, že musí stále sklánět svou těžkou hlavu nad časopisy. Kdyby nečetl, přemýšlel by......o čempak asi?