Hledání kočičí identity

Už jste viděli ten film, „Příběh kočičáka“? Spíš ne, jelikož film s tímto jménem zatím neexistuje. No, nic, soužití se zvířaty, konkrétně s kočkami, člověka dost ovlivní, ale jak soužití s člověkem ovlivní kočky? Nejen my můžeme mít deprese, jen takové zamyšlení. Článek i s fotkami našeho Kočičáka je zde: Purple Glam Goat Farm. Víc o Kočičákovi, našich dalších mazlíšcích a jiných zajímavých tématech na Facebooku, lajkujte nás :)

Už jste viděli ten film, „Příběh kočičáka“? Spíš ne, jelikož film s tímto jménem zatím neexistuje. Nicméně už po několikáté v životě jsem našla kočku a to nemluvím o psech. Někdy mám pocit, že se na mě přímo lepí.

Jdu po ulici a hle, kočka, jedu autem na nákup a přede mnou na silnici leží kdo? Sražená kočka, takže na nákup nejedu a jedu místo toho na veterinu. Tam na mě doktoři podezřívavě koukají, co to zas přijelo a jestli ta zvířata třeba náhodou natýrám. Po těch letech už přesně vím, kdy má jaká veterina otevřeno a kam umístit inzerát. Naštěstí, vždycky měly tyto příběhy happy end. Kočičky přežily a jsou u svých původních nebo nových majitelů. Ale jedna kočka, byť to  bylo nepravděpodobné, zůstala i u mých rodičů.

Někdo se jednoho dne sebral a odnesl to malé černé koťátko na okraj lesa, kde mu vykopal hrobeček. Kotěti nechal jen minimální průduch, asi aby pomalu umíralo a aby se nevyhrabalo, položil na místo pro jistotu kameny.

Tehdy jsme kotě našli po sluchu podle mňoukání, což v lese tak běžné není. Teď je tu se mnou, kouká na mě jak píšu a se zájmem poslouchá ťukání klávesnice, jak málo stačilo, aby se už z té černé díry nikdy nedostala. Žije tu s lidmi, jen jednou tu měla jinou kočku, jinak zná jenom nás, tvory s holou kůží bez kožíšku a s chápavýma rukama bez drápků.

Vždycky, když se jí zadívám do očí, mám spoustu otázek, ale to ona nejspíš také. Žije s lidskou smečkou, se kterou nemá moc společného. Když se na mě koukne, mám pocit, že se mě chce zeptat na spoustu věcí, ale já jí nebudu umět nikdy odpovědět.

Neustále v novinách čtu o stále se zvyšujícím počtu lidí s depresí, o terapiích proti úzkostným stavům a o vysokém počtu prodaných antidepresiv za rok. Jednou z těch terapií je i takzvaná felinoterapie. Pro ty, kteří to neznají, je to terapie za přítomnosti koček. Lidé si je hladí, mazlí se s nimi, kočky předou a lidé pak mají pocit, že je má někdo rád a že se k nim alespoň někdo v chladných časech přitulí a zahřeje je pohledem do očí. Vědci tvrdí, že přítomnost zvířat (teď nemyslím i lidi) nám pomáhá, ale ještě nikdo se moc nezabýval otázkou, jak na ně působíme my?

Ano, máme vyvinutý mozek a poměrně jsme to tu ovládli, oni ale žijí s námi a díky něčemu jako je empatie, která se nám také záhadně vyvinula (u některých ale stále chybí), se snažím vcítit do těch dalších tvorečků, kteří tu s námi dýchají stejný vzduch. Po letech, co žiju v jejich bezprostřední blízkosti, si dovoluji tvrdit, že mají city a hrdost (hlavně u koček a u psů). Podle Darwinovy teorie se máme na co těšit. Už teď nám jsou úžasnými přáteli, a když se ještě více adaptují na život s námi, jak se budou chovat?

Rozumí našim rozkazům a slyší naše volání, v co se vyvinou za další stovky let (jestli tu ještě budeme)? Tady už nemůžeme mluvit o vývoji zvířete jako jedince, ale vazba na nás je jistě musí ovlivnit a již ovlivnila. Co si ale oni o tom všem myslí a jak vnímají fakt, že my jim tolik zasahujeme do života? My přeci rozhodujeme o tom, kdy psa připustíme, jestli si ho vůbec necháme, jestli dáme kočku vykastrovat nebo ji jen tak zahrabeme do lesa. Jsme prostě dominantní opice, co mají právo na všechno. Zvláštní, co zmůže nadměrný vývoj jednoho z důležitých orgánů, jistě víte, který myslím.