Australské počasí a lidký život, aneb jeden velký paradox

To jsem zase jednou přišla z krásného dne stráveného na golfu mezi svými úžasnými kamarády. Bylo mi strašně hezky, ostatně to je mi pokaždé, když odcházím z hřiště. Tento jev nejspíše pochopí pouze golfisté, kteří jistě dobře vědí, jak vysoce návykový je golf sport. V ten den mi ale na mysli seděl šedý mrak z neustálého přemítání nad mým životem a také z toho, že mě začaly bolet záda a to by mohlo znamenat třeba pár dní bez golfu. Ty záda a moje prokleté přemýšlení o tom, co kdyby se bývalo stalo to, nebo tamto, byly velkou příčinou mé náhle zhoršené nálady.

Někdy mám, asi jako každý ty momenty, kdy si najednou řeknete, jak jste hloupí, že vám vaše problémy připadaly kdysi tak velké, a když například poté vidíte nějaký opravdový problém, stydíte se za to, co vám ještě před okamžikem temnilo mysl.

Přišla jsem domů, sundala si botky a to bylo asi tak vše, na co jsem se vzmohla. Poté jsem již na nic jiného chuť neměla. Uvelebila jsem se tedy pěkně na své nové pohodlné bledě modré pohovce, zmáčkla tlačítko a hle, již slyším hlasy vycházející z té placaté černé věci, co se monumentálně tyčila naproti mě. V tu samou chvíli na ní začaly být vidět i lidé. Ano, bylo to s mojí špatnou náladou natolik špatné, že jsem to nemohla vydržet a musela si nechat uměle odvést myšlenky televizí. To u mě bývá vždy řešení těch krajních případů.

Po chvíli jsem opravdu na všechno přemýšlení zapomněla a naplno jsem se zabrala do zpráv, které zrovna dávali. Vyslechla jsem si nějaké novinky ze světa a pak se hlasatelka začala věnovat Australským zprávám z domova. Přibližně jsem věděla, co se tu děje, že jsou tu všude okolo katastrofální výkyvy počasí. Člověk, jak je již zvyklý na zobrazování různých katastrof v podání médií, je vůči některým obrázkům imunní. Ze začátku jsem jen nezaujatě pozorovala, poté reportéři přitvrdili a obohatili zprávy o lidské příběhy. A tam jsem se chytla, najednou mnou projela úzkost. Chtě nechtě člověkem projede vlna uvědomění si, jaké by to bylo, kdyby byl na místě těch postižených lidí. Ani jsem se tím nechtěla moc detailně zabývat a již jsem sahala po ovladači, abych pomocí tlačítka s bílou šipkou doprava, změnila program. V tom jsem se zarazila, při myšlence na smysl toho všeho. Proč to dávají do zpráv? Proč samé katastrofy? Přece to nemůže být vše dané tím, že by se lidé těšili cizím neštěstím. A ano, odpověď byla na světě. Poté, co jsem shlédla celou reportáž o nepochopitelném chování Australského počasí, jsem si uvědomila jeden z možných smyslů toho, proč většinou tvoří hlavní výplň zpráv katastrofální události. Může to právě absurdita toho, že člověk je ve své podstatě věčně nespokojeným tvorem, i přitom, když vše k životu potřebné má, a tak je dost možné, že si nějaký dobroděj v redakci televizních zpráv řekl, že na to, jak mají být lidé šťastní, diváky upozorní.

Pro mě nepochopitelný je i fakt, že ve státě Vicroria, který se nachází na jihovýchodě země, udeřila neskutečná vedra, která jsou velmi výživná, co se požárů týče, a tak ve Victorii zažili lidé nejhorší vlnu horka spojenou s monstrózními požáry za posledních osmdesát let, při které doposud zemřelo údajně až stotřináct lidí.

Naproti tomu, stát Queensland, ve kterém bydlím, jenž leží severně od Victorie, postihly silné deště, které způsobily zaplavení šedesáti procent povrch státu v severní části. Tím to nekončí, v zaplavených oblastech se začali vyskytovat krokodýli, kteří se nelítostně rozhodli hodovat na obětech katastrof. Osobně mě dostal příběh dvou bratrů ve věku pět a sedm let a jejich psa. Mladší z chlapců si všiml, že k jejich domácímu mazlíčkovi se blíží krokodýl a následkem toho, že šel svého miláčka bránit, se stal sám obětí útoku lačného plaza. Bohužel, celou událost viděl starší bratr, který nejspíše z tohoto zážitku bude mít celoživotní trauma.

 Tím jsem jen chtěla naznačit již velmi známé klišé. Že si má člověk vážit každým okamžikem toho, co má a zbytečně si nekomplikovat život přemýšlením nad blbostmi. Jak je asi všem jasné, po zhlédnutí této reportáže, jsem rázem se svým životem byla nad míru spokojená a vděčná za vše, co mám. Zároveň se ale cítím velmi hloupě, že jsem se vlastně zabývala takovými nepodstatnými věcmi. Otázka ale zní, zdali do toho svého přemýšlení znovu zabřednu, až postupem času vyprchá prvotní velký šok ze všech těch nešťastných příběhů. Jak krásné svědectví o životních paradoxech. Nicméně tímto bych také chtěla smeknout před lidmi, kteří jakýmkoliv způsobem pomůžou lidem, jež pomoc potřebují, byť jen psychickou podporou.