Australská happy fat story

 Nedávno se mě prodavač v obchodě zeptal, jako vždy na otázku: Jak se máte?. No samozřejmě, že jsem mu odvětila, že dobře, co bych mu vlastně vykládala. Najednou, když jsem ale držela už všechny ty těžké tašky plné jídla, které se jistě nemohlo dočkat, až spokojeně spočine v mém bříšku, tak mi najednou došlo, že se mám opravdu dobře. Tašky totiž byly vcelku nelehké a navíc jsem se zrovna zaobírala velmi složitým problémem, který nastal poté, co mě kamarádka pozvala na promoci své sestry a já přemýšlela nad tím, jestli mám doma náušnice, které by se mi hodily k mým šatům.

Po logické úvaze o těžkosti tohoto problému jsem dospěla k závěru, že jsem se svou danou životní situací opravdu spokojená. Abych to zkrátila, mám všeho dost, mám milující rodinu, úžasné kamarády, jsem zatím na škole, která mě navíc neuvěřitelně baví. Další věcí, která přispívá k mému štěstí, je fakt, že nejsem až tak ošklivá a tak nízkým sebevědomím opravdu netrpím. I když pro hodně lidí je fyzično údajně nepodstatné, pro mě to moje tedy rozhodně důležité je. Tudíž, když to vezmu kolem a kolem a vydělím pěti, tak se cítím opravdu šťastná.

  Tomu prodavači jsem vlastně vůbec nelhala. No a tak mě poté napadlo podívat se na věc globálně a na internetu jsem si našla světovou mapu štěstí. Štěstí, jak každý ví, je věc úžasná a velmi křehká, tak jsem chtěla vědět, kde ho je hodně.

  Zjistila jsem, že tímto tématem se zabývalo a stále zabývá nemalý počet vědců a každý z nich má jinou metodu, jak zjistit kde jsou vlastně lidé happy. Od základních dotazníků, které jednoduše každý občan dané země vyplní až po různé rovnice a dělení počtem vypěstovaných surovin. Zaujala mě mapička s různými odstíny červené. Nejvíce se na mě červenily severské země v Evropě, USA, ale také malý tichomořský ostrůvek Vanuatu a samozřejmě Austrálie, kde žiji. Tak jsem se zaradovala, že vlastně většina lidí žijících okolo mě, si uvědomují své štěstí.

  Další dny jsem pak sem tam své spoluobčany pozorovala, a protože do člověka jen tak nelze vidět, věnovala jsem se spíše různým projevům štěstí, jako třeba zcela základnímu znaku, jako je úsměv, ale také jsem se dívala, jak lidé vypadají. To mě trošičku vrátilo z mého snění o lidském blahobytu zpět na holou zem. Vypadají opravdu jako šťastní lidé? Najednou jsem toho štěstí viděla až moc, anebo naopak málo? Hned člověku dojde, že tito lidé, kteří se tak líně vlečou městskými uličkami uprostřed tropického Queenslandu, mají vše proto, aby ukojili své primární potřeby. Jak bylo vidět, jídla mají dostatek.

  Bohužel, Austálie je jednou ze zemí s vysokým výskytem obézních lidí. Vše je tu daleko, navíc horké počasí často znemožňuje fyzickou zátěž, a tak tu má každý své auto a bez nějž si život nedokáže vůbec představit. Ve větších městech, jako je například Sydney v New South Wales, či Brisbane v Queenslandu může člověk narazit na opravdový problém. Dostane-li totiž hlad, nebude si moci vybrat, kde svou touhu po něčem dobrém ukojí. Takzvaných food-courtů je ve městech neskutečně mnoho a kamkoliv se podíváte, vidíte samé jídlo. Když už se konečně rozhoupete a vyberete si z moře restaurací, nebo fastfoodů, narazíte na další překážku. Zdá se, že tu lidé jedí pořád, takže o místo je stále nouze. Při takovéto konzumaci a žádném pohybu, je velmi těžké nebýt obézní. Život je tu až moc pohodlný, za den nemusí průměrný člověk z Queenslandu vykonat žádnou větší fyzickou zátěž, než nasednout do auta, otevřít dveře, otevřít peněženku a zaplatit objednané pokrmy.

  Zajímavé je, že lidé postiženi obezitou mají často velké až závažné psychické problémy. Trpí izolací a nízkým sebevědomím, což je způsobeno nedostatkem ocenění za své výkony a také nevhodnými poznámkami ostatních lidí. Pozornost je hlavně věnována jeho postavě. Dále se takovýto člověk potýká s častými poruchami spánku, pocity viny a zoufalství. Někdy mu jeho situace přijde až tak bezvýchodná, že se u něj může začít projevovat žárlivost vůči ostatním lidem, kteří jeho problém nesdílí.

 Zdá se, že předchozí tvrzení platí asi jen převážně v Evropě, kde je v lidech zakořeněn jakýsi opovržlivý pohled na jedince trpící nadváhou. A co je hlavní, nesetkáváte se s takovými lidmi zdaleka tak často, jako v Austrálii, kde se tato situace díky kampaním ve školách zaměřeným proti diskriminaci obézních lidí vyvinula opačným směrem a tudíž jsou tu tito jedinci bráni, jako zcela plnohodnotní lidé, kterým se tu nikdo neposmívá. Naopak se mi jeví, že si tu tito lidé daleko více věří a ničím takovým, jako je méněcennost vůbec netrpí. Sice trpí jejich tělo, ale jsou šťastni, ostatně, jak dokazuje ta magická červená mapka. Otázkou už jen zbývá, který přístup je správný a jestli je opravdu lidské tělo předurčeno k tomu, se stále zvětšovat.