Jana Zapadlová
- Počet článků 10
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 634x
Jana Zapadlová
Kotě
Páteční ráno nezačalo vůbec dobře,i když jsem měl náhradní volno a měl jsem jet na chalupu,neměl jsem dobrou náladu.V práci máme nějaké potíže a já jsem nervózní a podrážděný,k tomu jsem se ještě stačil pohádat s manželkou.Protože se mnou nechtěla jet na víkend,řekl jsem jí že si s sebou vezmu našeho psa a už to bylo:To teda ani nezkoušej,brát ji s sebou,zase ji tam ztratíš,nezavřeš vrata a nehlídáš ji opovaž se!!! Podráždilo mě to ještě víc,i když jsem věděl že má v něčem pravdu,nemínil jsem jí ustoupit. Když odešla do práce,vzal jsem vodítko a zavolal Blondi! Jedem! Fenka radostně vyskočila a zavrtěla ohonem.Dojel jsem v pohodě na chalupu s určitým pocitem zadostiučinění i viny.Blondi,to bude panička řádit až zjistí že nejsi doma...chichi,nebo jí zavoláme? Co myslíš Blondi,zavoláme paničce? Fenka radostně štěkla,protože uslyšela své jméno a s vrtícím ohonem se ke mně rozběhla myslíc,že jdeme na procházku. Ále,to má čas,pomyslel jsem si,vzal do ruky vodítko a šel se podívat ke kamarádovi který bydlí o dvě chalupy nad námi.Když jsem se vrátil,sedl jsem si s hrnkem čaje nad křížovky,protože na práci jsem měl času do neděle spoustu. Chvíli byl klid když tu najednou Blondi začala zuřivě štěkat v síňce. Proč ten pes tak rafe,ptal jsem se sám sebe,protože jsem neslyšel nikoho přicházet. Fenka,ale dorážela na cosi pod věšákem...Blondi,co tam máš ježka?...Blondi fuj! Nesmíš! Fuj je to!!! Okřikl jsem stále hlasitěji štěkající fenu...pak jsem se podíval do koutečku kam zuřivě dorážela. V koutku se krčilo maličké koťě,oči navrch hlavy vytřeštěné strachem. Sehnul jsem se a vzal ho do náručí... Kde ty se tady bereš,mrňousi,Blondi nech ji,fuj je to,nevidíš že je to mrně? Držel jsem kotě v náručí a fenka skákala okolo mě,ve snaze zajistit vetřelce. Na místo!!! Zlobně jsem fenku odkázal na patřičné místo,abych si malého narušitele mohl v klidu prohlénout.Zvířátko na mě upřelo velké jantarové oči a začalo hlasitě vrnět.Co já s tebou budu dělat? Čípak jsi ? Pohladil jsem malou kočičí hlavičku a přemýšlel komu se asi ztratilo. Strčil jsem kotě za košili a šel k sousedovi. Soused Olda je takový místní zpravodajský denník a určitě bude vědět komu kočička patří.Oldo,nevíš čí to je? Zavolal jsem přes plot. Soused se přiblížil rozvážným krokem starousedlíka a ještě rozvážněji pravil:Nó,u Koutů mají koťata,ukaž,ale takový né. Nevím,snad přišlo od Straňků... Dej ho támhle k plotu,ať si jde...Nemám kočky zrovna dvakrát v lásce,ale takovéhle mimino jsem nedokázal ponechat na pospas svému osudu.Ale jestli jsi mu dal nažrat a pohladil jsi ho,už se ho nezbavíš. Jasně,dal jsem kotěti pár psích granulek a nejen že jsem ho pohladil,ale už ho mám za košilí. Asi v tom pěkně lítám,o kočky jsem se nikdy nezajímal a skoro nic o nich nevím. Nezbylo mi nic jiného,než zavolat manželce,kočky miluje,kdysi měla tři kocourky, bude vědět co s ní mám dělat. Ahojky,pozdravil jsem jí.Já jsem Ti jasně řekla že Blondi necháš doma!Spustila na mě jako klubko zmijí,počkej,Jani,já...něco tady mám... Co zase máš za pitomosti,spustila na mě bandurskou. Já jsem našel kotě a nevím co s ním mám dělat,co mu mám dát jíst,víš je maličký,takový-černo hnědý,ošklivý.Má žena jak uslyšela o kotěti zjihla a přestala mi spílat do né zrovna moc chytrých chlapů a jasně řekla.Dojdi do krámku,kup tam kočičí konzervu a dej jí vodu. Jasně,a co s ní potom, Mám ji za košilí, je hodná,jenom vrní a nikam neutíká,je maličká co s ní? Přivez jí do Prahy,pravila rázně má žena. Sama by zahynula,takové mrně se samo nedokáže o sebe postarat,stačí aby zmokla,prochladne a umře.Přivez ji. A co pes? Co by,zvyknou si na sebe. Bylo rozhodnuto a protože jsem samozřejmě nevěděl jakou kočičí konzervu mám koupit a kolik jídla mám dát tak malému zvířátku,rozloučil jsem se s prodlouženým víkendem,zavřel jsem chalupu a vyrazil zpátky do Prahy.
Jana Zapadlová
Lidé v MHD
Každé ráno a každý večer jezdím do práce a z práce tramvají, občas metrem a protože mi jedna cesta trvá cca tři čtvrtě hodiny pozoruji chování lidí. Lidé se tísní a strkají, když si někdy potřebuji cvaknout lístek slova ,,s dovolením“ musím občas i opakovat i když prosím nahlas... Někdo se tváří jako kdyby mi udělal kdoví jakou milost, že mě laskavě pustil ke strojku. Raději si koupím jízdenku mobilem... Přistoupila žena ve středním stupni těhotenství, myslíte že ji někdo pustí sednout? Pcha, ani omylem... Tedy, pokud si jí nevšimne žena zhruba po čtyřicítce. Ty mi připadají nejslušnější t alespoň v MHD. Přistoupí starý člověk...., zase se zvedne již zmiňovaná paní okolo čtyřicítky a s překvapením mladík s dredy. Chlapec asi 14-letý, vesele sedí a hraje na mobilu hry. Asi rodiče neměli čas vysvětlit dítěti co se sluší. Též matce s kočárkem pomůže již zmíněná žena, mladík s dredy a někdy i tvrďák v bombru. Nejvíce z mužů, ale pomáhají kluci v maskáčích. K další skupině cestujících patří tzv. ,, kravaťáci“, mladí úspěšní muži jedoucí do úřadu. Čtou v lejstrech, píšou sms, telefonují, či jen tak civí z okénka. Nepustí sednout snad ani děvče se sádrou na noze. Žijí ve svém světě...
Jana Zapadlová
Miluji náš les
Každý člověk má své milované místo,pro mě tím místem je Novopacko. Tam odkud pocházím jsem pověstná svými toulkami lesem, mám své místo kam chodím vypovídat svoje trápení, starosti, bolesti i úspěchy. Je to starý strom na okraji lesa, dub který tiše naslouchá, když o jeho kmen opřena mu vyprávím... Pak když zmlknu, on šumí, šeptá svými listy svá moudra a tajemství. Sedím, dívám se na malebnou vísku na kopečku a cítím sílu stoletého dubu. Odcházím jiná..., posílená a přitom smířená. Jsou v našem lese zvláštnosti, snad to dělá ta úchvatná kotlina, balvany a celé skály vzácného slepence, snad dutá místa která cítíš když jdeš v pohorkách, snad různé dutiny, rozsedliny, snad stáří či příběhy věkem zapomenuté... Na svých toulkách se dostávám do dalšího lesa, který má v sobě něco zlověstného... Citliví lidé to cítí stejně jako já..., a pes... chová se tam jinak.
