Jako 15 lety chlapec odchazel z meho domova ( v Cervenci 1978) z dvoumy kufry a podival jsem se spatky na ty Obecni Domy v Brevnove a myslel jsem si tak to uz je naposled co vidim domov.
Potom jsme s Mati sedli na vlak a jeli pres Madarsko do Jugoslavie (Matce bylo 46 let) dnes si uvedomuji jakou odvahu musela mit. Vzit kluka ktery ji byl soudne dan Otci ( protoze Otec byl v KSC.)
Mati dostala viza do Jugoslavie jenom protoze sestra se provdala ze Srba rok pred tim a prestehovala se do Belehradu.
V Jugoslavii jsme sedli na vlak do Vidne z Rijeki. Matka mela stesti ze dostala Transit Visa na Rakouske Ambasade v Praze ale presto nas Komousi nepustili primo do Rakouska museli jsme pres Madarsko.
Kdyz se vlak zastavil na Jugoslavko –Rakouskych hranicich srdce mi busilo. Jugosi hned kontrolovali pas a potom jeden rekl; jestli nema viza tak ji nepoustej. Nastesti to Transit Visa tam bylo a my jsme prejeli hranice a vedeli jsme ze nas zivot se na vzdycky zmenil.
Ve Vidni jsme se obratili na Ceskeho Kneze ktery nas dovez na Uprchlicky Tabor Traiskirchen. Tech lidi co tam bylo a z cele Vychodni Evropy.
Poznali jsme lidi kteri v CSSR nechavali chaty,zarizeny byty,auta,dobra pracovni mista, kazdy rikal to stejny: “Uz to nemuzu vydrzet, chci proste zit svobodne a rozhodovat o svem zivote sam.”
Kdyz jsem prijel do Ameriky poznal jsem Emigranty kteri tu byli od roku 1948 byli to lide kteri uz byli smireni s myslenkou ze uz nikdy neuvidi svoji rodnou vlast, a pro mnohe to byla pravda nedozili se Sametove Revoluce. Jsou to vetsinou tito Emigranti na ktere vzpominam. Byli to lide kteri se vzdali vseho jen aby zili svobodne a kteri bojovali leta a leta proti Tyranii. Pro ty lidi mam jenom uctu.
