Vaše auto není trezor

Tak tenhle nápis máme vrytý do naší paměťové stopy asi všichni. Nechávat cenné předměty na sedadle automobilu může jen blázen… a já…

Musím se pokárat, neboť jsem nedávala pozor, když se v dětství rozdávala moudra o tom, jak cenné jsou takové nevinně vypadající věci – například zákeřné křupky. Hodně cenné. Myslím, že tyhle budou mít hodnotu alespoň šesti set zbytečně vyhozených korun. A já je nechám ležet na zadním sedadle svého auta. Něco tak absurdního už se mi zase dlouho nepřihodilo. A tak se na to podívejme okem historika – jak to vlastně bylo?

Pracuji v místě, odkud mám strategicky příhodný bod naskočit na městskou dopravu, přemístit se do centra a pozřít kapku alkoholu s přáteli. Auto nechám u svého pracoviště na dobře osvětleném místě a využiji příhodné vlakové spoje, abych se dostala domů a druhý den opět do práce. Všechno fungovalo dlouhé měsíce bez problémů… že jsem párkrát ponechala něco ležet v autě přes den, to se rovnou přiznám, ale nikdy to nebylo nic, co by bylo nějak extra hodnotné, nebo co by přímo vybízelo ke krádeži. Ovšem soudila jsem podle sebe, nutno dodat. Dnes už jsem otevřela oči a nedobrovolně i auto.

Nuže nechtělo se mi předevčírem jet z práce autem, měla jsem chuť se projít k vlaku i od něj… nechala jsem proto auto zaparkované jako vždy. Myšlenky jsem měla ve větru, a tak jsem si ničeho nevšimla, dokud jsem neusedla za volant a nezavřela dveře. Vybavíte si zvuk zvonkohry? Tak nějak zasvištěly nedolomené roztříštěné okraje kolem vytlučeného skla na sedačku. Dost jsem se vyděsila. Otočila jsem se a tam – malá část zadního okna, ta předělená, byla fuč… Vyvalené oči já i kolemjdoucí a v mé hlavě tisíce možných scénářů…, ale po prvním ohledání mě nenapadlo absolutně nic, co by mohlo chybět – můj botník na kolečkách (ano, vozím si v autě asi tak deset párů bot) byl kompletní, rakety na badminton jakbysmet, rádio, jež bylo ze všeho nejnovější (a to počítám i auto) taktéž. Podezření na úmyslnou krádež jsem tak vyloučila, ale jaký by byl tedy jiný důvod?!

Začala jsem situaci řešit, předně jsem potřebovala vymyslet, kde si to nechám spravit, víkend před námi, že? A stále jsem hloubala já i ostatní, s nimiž jsem telefonovala, jak je to možné… Až večer mi svitlo, když jsem šla na noc vystěhovat z otevřeného auta svůj botník a odnést vše, co by opravdu za odcizení stálo. Na zadním sedadle mi původně zůstala ležet průsvitná igelitová taška, která obsahovala malý poklad… tombolu z maturitního plesu… dokážete si to představit?! Nejlepší na tom byly opravdu ty křupky. Nevyndávala jsem to z auta po víkendu záměrně s tím, že obsah, kromě křupek, které jsem plánovala zkonzumovat já nebo je někomu věnovat (teď již potěšily něčí trávicí systém), vyhodím či někomu předám… Má výhra byla následující: 1 kýčovitá keramická vázička, již by se i babičky bály vystavit, která měla na svém dně cenovku ještě v měně Kčs (ani ten word to nemůže pojmout a přepisuje mi to na současnou korunu), velmi nestylový hrneček (asi na dušičky) a konečně KŘUPKY! K mé smůle si nepamatuji ani jejich značku, šla bych si jich teď koupit aspoň plný kufr. Vážení, tak i toto je kořist… Přísahám, chtěla jsem být naštvaná, ale to prostě nešlo. Musela jsem se smát. Kdyby za mnou dotyčný přišel, dám mu k tomu ještě dvacet korun, že si to odnese a nebudu mít pocit provinění, že jsem vyhazovala vlastně zánovní věci, i když z dob předpřevratových.

„Obyvatelé našeho státu jsou na tom opravdu bídně,“ pomyslela jsem si… Leč v první řadě mi vyskočila na mysl ona osudová věta Simony Stašové z filmu Muži v naději, když ji vykradou obsah kabelky, a ten skvostný módní kousek, který má xkrát větší hodnotu, zahodí… AMATÉR!!! Tak v tomto případě to rovněž sedí jak… no víte, jak se to říká… Neb pod sedačkou ležely první značkové boty, v kufru další značkové boty, a když už (i když já bych kvůli tomu okno nerozbíjela), tak i to rádio bylo cennější… a on vezme křupky… můj bože…

Jo, byla to moje hloupost, ani mi to nedošlo, že jsem to tam zapomněla, a už vůbec mě nenapadlo, že by se kvůli tomu kradlo. Přesto jsem si hned vzpomněla na svou kolegyni, která mě kdysi varovala, ať v autě nic nenecháváme, že jejímu otci rozbili sklo jen kvůli obyčejné větrové bundě. No jo, doba je krutá… a já zase o něco zkušenější… a z toho plyne ponaučení – PAMATUJTE – VAŠE AUTO NENÍ TREZOR A KŘUPKY JSOU POKLAD! Možná větší než máslo...