Nejdříve pracuj, až pak počítej!

Kde se tu vzal ten kýžený sen studentů vylézt ze školy a stát se okamžitě skvěle placeným manažerem či snad přímo ředitelem nějaké firmy? Moc tomu nerozumím. 

Pamatuji se, že když jsem končila svá studia, tížila mě představa, že nemám žádnou praxi a každý mi to bude při hledání zaměstnání otloukat o hlavu. Samozřejmě jsem od svých 15 let trávila prázdniny na brigádách, pracovní nasazení mi nechybělo, ale zkušeností v oblasti, která by mě zajímala, jsem měla žalostně málo. Snad proto by mě tehdy ani ve snu nenapadlo přijít a říct si jako absolventka svému zaměstnavateli o nějakou horentní sumu. Buď předvedu, že na to mám, nebo půjdu štěstí hledat jinam. Nebylo by to přínosné pro žádnou stranu.

Já vím, asi by mi teď nejeden oponent namítl, co když mi ten zaměstnavatel po nějaké době nepřidá? Pak je to na vás samotných, zda tam zůstanete i z jiných důvodů, nebo prostě půjdete dál. Jedno je však jisté – pokud jste se něco naučili, nikdy neodcházíte s prázdnou. Protože dovednosti, znalosti a zkušenosti jsou skutečně k nezaplacení. A i když jste zrovna nedostali těch 5000 Kč na pásce navíc, do svých dalších pokusů o lepší zítřky v pracovním světě už nepůjdete s prázdným štítem, už budete něco umět. Vždy záleží na člověku, jestli potřebuje jen odsedět své hodiny, dostat plat a jít domů nebo za sebou chce mít i nějaké výsledky a někam se posouvat, jak odborně, tak platově. Navíc jednou klidně můžete začít dělat sami na sebe a tam se ty zkušenosti a dovednosti cení desetkrát.

Zní to idealisticky, možná, ale já to tak mám. Vždyť co může řídit člověk, který vyleze ze školy a rovnou si sedne do ředitelského křesla? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že nějaký červený diplom z vás nedělá mistra světa. Je to jako v autoškole, vylezete, ale ještě nejste nic, v tu chvíli se všechny diplomy stávají jednobarevné. Všichni stojíte na stejné silnici a jste účastníci silničního provozu, v němž jste si osvojili pravidla, ale teprve jízdou a zkušenostmi se stanete řidičem. Život vám brzy ukáže, že aplikovat získanou teorii do praxe není někdy tak snadné. Jen díky zkušenostem budete vědět, jak se svými znalostmi naložit.

A tak nám spousta teoretiků radí, co je vhodné dělat, abychom spasili zemědělství, zachránili krajinu, zdravotnictví, školství atd. Ale chtějme nebo ne, nejlépe těm problémům rozumí stejně samotní zemědělci, lékaři, učitelé… Ti, kteří se s těmi problémy setkávají tváří v tvář každý den na svých pracovištích, ne ti, kteří o nich kdesi četli, nechali si vypracovat studie a sami si tím od začátku do konce na vlastní kůži neprošli, a tak jim ta vlastní realita prostě trochu uniká…

Nemějte mi to za zlé, ale lézt nahoru po žebříku a jednotlivých stupíncích je podle mě vážně nejpřínosnější. Napřed se naučit a pak teprve sám učit a předávat. To je to staré dobré pravidlo. A to neplatí jen pro zaměstnance, nýbrž i pro podnikatele. Každý ví, že nahoře fouká silný vítr, a tak kdo nemá pevné základy, udrží se jen těžko. Většinou ti, kteří rychle vyletí, také rychle padnou. Ke všemu je potřeba se postupně dopracovat, proč to chtít hned? Navíc, jak k tomu přijdou například ti lékaři, kteří mají roky povinných atestací a já nevím jakých dalších povinností, než se někam posunou (o délce a náročnosti studia nemluvě, pro lékařky, které chtějí mít v rozumném věku děti, taky nic moc příhodného), jaké oni berou po studiích platy? Tak vidíte.