Sexuální orientace není důvodem k hrdosti

Každý, kdo se pustí do tak ožehavého a citlivého tématu, jakým je problematika homosexuální orientace, a nechystá se problematiku komentovat zrovna z pozice moderního tzv. bojovníka za tzv. utlačované, se často hned na začátku dopouští jedné zbytečné chyby: snaží se svému postoji obrousit zdánlivé hrany a všemožně upozorňovat, že rozhodně není nějakým nesnášenlivým bigotním homofobem (velmi módní slovo, že?). Petr Hájek a Ladislav Bátora jsou světlými výjimkami - třebaže jejich filozofie je na hony vzdálená od té mojí. Tak či onak, já se tohoto argumentačního faulu proti sobě samému dopouštět nehodlám, a jestliže někdo bude následující komentář pokládat za projev agresivní homofobie, je to jen a jen jeho problém.

Předně, jak už někteří napsali, je zřejmé, že celá kontroverze kolem konání pochodu Prague Pride nemá nic společného s pouhou sexuální orientací, ale projevuje se zde ideologie, kterou snad lze společně s panem prezidentem nazvat slůvkem homosexualismus. Ovšem je vcelku zbytečné vymýšlet si nový název, když už jeden plně dostačující máme: tribalismus. Jde o nejprimitivnější formu kolektivismu, hlásající určitou morální nadřazenost kolektivu, přičemž tento kolektiv je postaven nikoliv na volních projevech a vědomém výběru, ale na vnějších, vrozených a nezměnitelných dispozicích - například na rase, pohlaví, fyzických kvalitách, nebo sexuální orientaci.

Samozřejmě, ne každý homosexuál musí nutně být zastáncem homosexualistické formy tribalismu, stejně jako ne každý mluvčí a obhájce této pospolitosti je ve skutečnosti sám homosexuálem (jako třeba takový Jiří Pehe, kterému prostě k životu stačí jen škodit a plivat).

Tribalismus jde ruku v ruce s ideologií multikulturalismu a tvoří spolu zvláštní, bizarní mix. Multikulturalismus vyzdvihuje odlišnost v zájmu co nejpestřejší diverzity ve společnosti, přičemž je prakticky jedno, o jakou kulturu a o jaké hodnoty jde - odlišnost je přednější a sama o sobě je pokládána za hodnotu. Tribalismus rozděluje společnost na “my” a “ty ostatní”, přičemž kvalita množiny “my” je dána nezměnitelnými dispozicemi - jako je pohlaví, etnicita, rasa, nebo sexuální orientace - a implicitně přiřazenou kulturou s určitými morálními vlastnostmi, které, podle tribalistů, jsou přímo a neoddělitelně spjaty s příslušností ke kolektivu. Na kolektiv, v tomto případě je možné jej nazvat kmenem, je tak naroubována kultura, která je označena za jedinou správnou a možnou, a v rámci boje za diverzitu pak její zastánci obhajují její místo na slunci pomocí bezpočtu fantasticky formulovaných “práv”, jež jsou dané skupině upírána nesnášenlivou většinou.

Morálka i kultura je tak podle tribalistů determinována. To samozřejmě vytváří určitý tlak na všechny jednotlivce, kteří by podle vrozených dispozic měli do dané skupiny patřit, a je obtížné tomuto tlaku vzdorovat. Není výjimkou, když je černoch, který nesouhlasí s nekonečnými nářky nad údajnou nadvládou bílých, svým okolím sám označen za rasistu, jenž nenávidí svou vlastní rasu. Podobné kolektivní tlaky, jakési volání rodu, zcela jistě fungují v jakékoliv takové uzavřenější skupině lidí, včetně té homosexuální.

Homosexualistická varianta tribalismu je ideologií zastávající pozitivní pojetí práv, jejímž cílem není ani tak pomoci někomu utlačovanému, ale spíše útočit na pojetí práv jednotlivce, které je vidí jako něco společného všem lidem bez výjimky, z důvodu podstaty toho, čím lidská bytost metafyzicky je. Stejně jako novodobí pozitivní rasisté nebo feministky se homosexualisté snaží formulovat práva na základě příslušnosti ke skupině. Petr Hájek se mýlí, když se domnívá, že cílem tohoto ideologického hnutí je destrukce konzervativních hodnot, jako je například rodina. Cílem je něco mnohem většího: filozofický nihilismus.

Tribalistická mentalita sází na paralýzu rozumu a vůle ke konceptuálnímu pohledu na svět kolem sebe. Nahrazuje jej důrazem na pouhé smyslové vnímání vnějších znaků a jejich přiřazení k autoritativně definovaným a vnucovaným kvalitám. Nahrazuje svobodnou vůli a rozum vrozenou predestinací. Jestliže se pak někdo odváží tento primitivní nátlak odmítnout, je okamžitě z pozice morální autority ostrakizován - jako se to například dnes děje Petru Hájkovi a Ladislavu Bátorovi.

Lidé, kteří si dovolili vyjádřit svůj názor, že nevidí jako právě vhodné, aby primátor hlavního města svou osobou a svým úřadem zaštítil konání celé akce, jsou nyní vláčení bahnem. Přestože pouze vyřkli politování nad jednáním primátora, nad ideologickým vyzněním pochodu Prague Pride, a rozhodně neodsoudili ani nezaútočili na homosexuály jako na lidské bytosti, stali se terčem šílené, takřka militantní netolerance (přečtěte si blogy lidí jako je např. Jiří Pehe nebo vůdce Zelených Ondřej Liška, a podívejte se třeba na facebookový profil Prague Pride) - od lidí, kteří mají jinak tolerance plná ústa. To je skutečně velmi hanebné.

Tím je pak samozřejmě jakákoliv normální diskuze zachvácena plíživou a všudypřítomnou atmosférou strachu. Ostatně, odtud možná pramení neustálá snaha různých lidí stavět na odiv svou toleranci, přesvědčovat okolí, že zajisté pokládají homosexuály vesměs za ctnostné, slušné lidi, s bezvadným estetickým cítěním, se schopností empatie, tolerance. Jistěže spousta homosexuálů taková je - ale to jsou heterosexuálové taky, a není třeba o tom nikoho sáhodlouze přesvědčovat. Naopak stejně krátkozrace a zjednodušeně poukázat na to, že mezi homosexuály nalezneme i nejhorší myslitelné zrůdy (Jeffrey Dahmer, John Gacy - mám-li vybrat skutečné extrémy) a obecně zlé osoby (třeba šéf SA Ernst Röhm) znamená přivolat na sebe nařčení z homofobie - zatímco bestiální zločiny a zlé vlastnosti některých heterosexuálů jsou prostě brány jako fakt - a však to také fakt je. Morální kvality jsou přece na sexuální orientaci nezávislé.

A pokud to tak je, pak nelze celé vyznění pražské akce pokládat za jiné než zcela nesmyslné. Jestliže má pochod Prague Pride, jak vyplývá i z jeho názvu, vyjadřovat hrdost na sexuální orientaci, dává smysl asi podobně absurdní, jako by se jevil pochod heterosexuálů, kteří by svou vrozenou sexuální orientaci chtěli vyzdvihovat jako důvod k hrdosti. Je-li skutečně sexuální orientace vrozená a nezměnitelná. Renomované výzkumy sice tuto tezi potvrzují, ale výsledky vědeckého bádání, které je tak silně svázané politikou a snahou prokazovat už předem stanovené a pro někoho žádoucí závěry, jsou přinejmenším nedůvěryhodné, ať už by potvrzovaly stanoviska té či oné strany.

Jestliže lze cítit hrdost na sexuální orientaci, a sexuální orientace je tedy věcí morálky, pak stejně jako je hrdost etickým soudem, může být stejně legitimním etickým soudem odsudek z úst jakéhokoliv konzervativce. Pak už se nacházíme na poli abstraktních pojmů, které musíme nejprve z něčeho odvodit. A zde by narazil na nepřekonatelnou překážku jak pohled levicových bojovníků za práva všech možných menšin, tak i mínění klasického konzervativce: ani jedna skupina není schopna odvodit etiku z faktů reality. Levicoví bojovníci proti domnělému útlaku jsou zastánci společenského morálního relativismu, zatímco pro konzervativce je morálka věcí tradice nebo božského vnuknutí. Organizátoři pochodu i jeho velmi hlasití a entuziastičtí zastánci si musejí vybrat. Buďto je sexuální orientace vrozená a nezměnitelná, a tedy je mimo morálku - a tedy jsou naprosto vedle jak ti, kteří jsou na svou orientaci hrdí, tak ti, kteří ji odsuzují - anebo taková není, a pak je možné a nutné vést na toto téma řádnou filozofickou diskuzi, v níž si definujeme, co je morálka, jak ji odvodit, a jaký pohled na morálku odpovídá požadavkům lidského života. Ovšem co je zcela určitě projevem vůle, je snaha politizovat soukromé záležitosti lidí a stavět na nich ideologické cíle - a cíle zastánců tribalismu jsou bezpochyby nemorální, neboť jejich motivací je destrukce racionality.

Co se týče práv homosexuálů, není v České republice již takřka za co bojovat - mají stejná práva jako všichni ostatní. Stejnou míru práva na svobodu a majetek. Nebo, lépe řečeno, stát pošlapává jejich práva na svobodu a majetek naprosto stejně, jako se toho dopouští vůči všem ostatním občanům. Bojovat za nějaká speciální práva, nad rámec přirozených práv jednotlivce, znamená ve skutečnosti tato práva umenšovat - stejně jako tak činí například feministky, když požadují povinné kvóty na zastoupení žen dejme tomu ve vedení velkých korporací.

Uzákoněním registrovaného partnerství ve skutečnosti nezískali homosexuálové ani kousek skutečných práv navíc - pouze se nechali svázat státní regulací, stejně jako je státním paternalismem zatíženo klasické manželství. Podobně snaha dosáhnout umožnění adopcí dětí páry stejného pohlaví nepovede nakonec ke zvětšení svobody, ale spíše k jinak nastavenému státnímu dohledu nad adopcemi. Jestliže by homosexuálové raději požadovali odstátnění soukromých vztahů mezi lidmi, mělo by to daleko větší smysl.

Za omezení role státu v našem životě však nikdo nepochoduje - a primátor Svoboda by takový pochod, přestože by šlo o pochod za svobodu, jistě nechal bez povšimnutí a bez své osobní záštity.

Sami homosexuálové by si měli uvědomit, že jejich soukromí tady někdo ošklivě zneužívá a politizuje jej ve prospěch vlastních cílů. Bohužel, toto dozajista chápe jen nepatrná menšina. Zbytek buďto o věci nepřemýšlí, nebo je skutečně polapen tribalistickým viděním světa. Půjde tedy pochodovat po boku primátora Svobody, Jiřího Paroubka, Jiřího Pehe, a dalších bojovníků za práva menšin, které zde žádná státní moc neutlačuje. Po boku těch, kteří pro skutečná práva té nejmenší a nejutiskovanější menšiny, tedy jednotlivce, nehnuli nikdy ani prstem.

Jestliže si někteří homosexuálové dokáží udržet čest, integritu a nezávislost, třebaže je jim neustále ze všech stran vnucována ideologizace a politizace jejich sexuální orientace, pak si takoví lidé zaslouží úctu - nikoliv pro svou orientaci, nýbrž pro své jednání a postoje. Tito lidé se sobotního pochodu patrně nezúčastní.

Pro další čtení k tématu doporučuji například texty objektivistického filozofa Petera Schwartze “Muticultural Nihilism” a “Gender Tribalism”, které vyšly v knize esejí Ayn Randové “Return of the Primitive - The Anti-Industrial Revolution”.