Rudá záře nad Strakovou akademií

Tak jsme se konečně dočkali! Máme vládu s podporou parlamentu! Jak jsme bez ní vůbec ten více než půlrok mohli žít, že?

A je to po mnoha letech první vláda, která svoji existenci staví na přímé podpoře komunistů, tedy lidí, kteří by se svou ideologií měli být už dávno na smetišti dějin a ne strašit v politice. A právě podpora od komunistů je to, co parlamentní protivládní opozici, i demonstrantům v ulicích (kolik jich vlastně je?) nejvíce vadí a na co nejvíce poukazují.

Vypadá to, jako by se tito lidé najednou probudili, promnuli si oči, a spatřili v parlamentu komunisty. Jenomže oni jsou tam celých třicet let. Celých třicet let si postupně budují pozice a těží z toho, že se jich tato země nedokázala zbavit, když k tomu byla příležitost. Jenomže - nejsme či nebyli jsme jako oni.

Jenomže komunisti nespadli z nebe. Jejich politika vyplývá z určitých zásadních ideologických, filozofických a morálních postojů, které mají, ať se nám to líbí nebo ne, ve společnosti ne nevýznamné zastoupení. Jaké postoje to jsou? Silný stát, zasahující co nejvíce do životů lidí; odpor až nenávist k individualitě; nenávist ke svobodnému trhu; nenávist k sebezájmu; nenávist k rozumu. Jenomže podíváme-li se pozorně na ostatní strany, které jsou nyní zastoupeny v parlamentu, tak tyto postoje u nich spatřujeme ve větší či menší míře také! Žádná ze stran, která nyní proti nové vládě brojí, nemůže mít čisté svědomí, že se zásadně odlišuje od toho, co tato vláda ideově znamená. ČSSD, lidovci, ODS, Piráti, Okamurovci, Topka - ti všichni se valnou měrou podíleli a podílejí na tom, že stát zmutoval do obrovského molocha, hobbesovského Leviathana, do instituce, která sice není brutálně a krvavě násilnická, ale přesto do našich životů zasahuje stejně tak, jako by to dokázala vláda komunistů, a tu a tam, v určitých aspektech, v tom komunistický stát, který zde byl před rokem 1989, dokonce předčí.

Zvyšování daní, zákazy všeho možného (od kouření v soukromé hospodě až po zákaz zaměstnávat lidi dle svého uvážení a výběru), přesun kompetence ze suverénního národního státu k jakýmsi nevoleným Komisařům, házení klacků pod nohy malým a středním podnikatelům, regulace, příkazy, všudypřítomný dohled - v tom všem mají prsty politici socialistů, občanských demokratů, lidovců, Topkařů, dnes už i Pirátů, a dalších. A co zásadního tyto strany udělaly proto, abychom dnes nebyli tam, kde jsme?

Nic!

Babišova vláda s podporou komunistů je logickým vyústěním věcí. Logickým důsledkem toho, že tato společnost, občané, voliči nedůvěřují trhu, nedůvěřují svobodě, nedůvěřují rozumu, nedůvěřují ani sami sobě - a mlčky, často bezmyšlenkovitě, možná ze špatného svědomí, přijímají postoje opačné, postoje, které vedou k velkému státu, dnes přivedly k moci Babiše, a zítra přivedou k moci zpět komunisty.

Přitom řešení existuje a máme ho v rukou my všichni: opustit myšlenku velkého pečujícího státu, který se stará o všechno, o co se snad starat jde, a který jako na běžícím pásu chrlí další a další zákony, a vymýšlí další a další triky, jak se nám dostat do kapes. Je to jen na nás. Stačí jen konečně přemýšlet.

Nemyslím si, že tato Babišova vláda s lehkým rudým odstínem je jakýmsi přechodem k "druhé České republice", jak se vyjádřil, lidovec Bělobrádek. Tak daleko zatím ještě nejsme. Ale čas se nám krátí.

Stejný politik požádal občany o trpělivost a vyzval je, aby neztráceli naději. Ano, slepá naděje a pasivní trpělivost je to poslední, co zbývá, když se člověk rozhodne rezignovat na vlastní odpovědnost. Protože politici jako je Bělobrádek dobře vědí, že mají na současném stavu svůj podíl. A snad ještě více, než vlády Babiše s podporou komunistů, se obávají toho, že by si to jejich voliči mohli uvědomit - pasivní trpělivost a slepá naděje je tedy to jediné, co nám jsou ochotni nabídnout. Buďme trpěliví a uchovejme si naději, že tito lidé, Bělobrádek, Fiala, Pospíšil, a další jim podobní, tuto zemi zachrání! Něco takového snad musí každému připadat směšné.

Tato země potřebuje nové politiky, nové pravicové politiky, kteří si ze všeho nejvíce váží svobody jednotlivce. To je jediný recept, který může tuto zemi uzdravit. Ale zásadní otázkou je, zda si to občané této země skutečně přejí. Pokud si lidé skutečně přejí nesvobodu, tak ji také dostanou - se všemi následky, které z toho nevyhnutelně plynou.