Ombudsmanka

Zatímco se oči všech, kteří o sobě hrdě prohlašují, že jim leží na srdci právo a svoboda, upírají k Ukrajině, kterou vidí jako nejčerstvější projev přirozené lidské touhy vymanit se ze sevření totalitní moci, jsou to zrovna pojmy jako právo a svoboda, které dostaly pořádnou facku právě tady u nás, ve "svobodné a demokratické" České republice. Tou pomyslnou fackou lidským právům mám na mysli jmenování bývalé disidentky Anny Šabatové do funkce ombudsmana.

Bývalé disidenty obklopuje jakási aureola mučedníků a morálních autorit, jejichž boj proti komunistické totalitě z nich činí ty nejlepší obhájce práv a svobody, jaké zde máme. Ve skutečnosti jde mnohdy o pouhou masku, kterou z jakési přirozené úcty, někdy i z lenosti odmítáme prohlédnout. V disentu se pohybovalo jen velice málo zastánců svobody - nesrovnatelně početnější skupinu tvořili ti, kteří byli spíše konkurenty komunistických vládců a sami o sobě zastávali myšlenky měkkce i tvrdě levicové, a občas i daleko radikálnější a extrémnější. Do stejné množiny patří i paní Anna Šabatová.

Protikomunistický disent je však již dávno minulostí a jeho lesk je již notně pohasl. Jaké postoje zastává paní Šabatová dnes? Asi nejviditelněji je vystavila na odiv před několika měsíci, kdy veřejností hýbala romská problematika, v severočeských městech se konaly demonstrace nejen extremistů, ale zejména nespokojených občanů, kteří musejí až příliš často čelit vlně romské nesnášenlivosti. Diskuze o romském problému ovládla takřka všechny média. Jak zareagovala paní Šabatová? Označila kritické postoje české veřejnosti za rasistické a xenofobní a vyjádřila názor, že internetové diskuze je třeba monitorovat a regulovat. A cenzurovat veškeré příspěvky, které lze označit za nesnášenlivé. (Což jsou v tomto kontextu skoro všechny, protože ke kriminalitě nelze být snášenlivý.)

Jestliže chce dáma, již snad lze obdivovat za její boj proti totalitě, zavádět cenzuru a omezovat svobodný projev názorů, závěr je zřejmý: nemá ani ponětí o tom, co znamená svoboda, co znamenají práva, a její odpor vůči komunistickému útlaku nemá vlastně žádnou hodnotu - znamená pouze odpor totalitářského outsidera vůči totalitářům u moci.

Paní Šabatové vůbec názory vyslovené druhými příliš nevoní, jak dokázala hned několik dní po svém jmenování, když se pokusila umlčet svého zástupce, bývalého poslance Křečka, který se odvážil komentovat nepokoje na Ukrajině z poněkud jiného pohledu, než je ten oficiálně schválený. S trochou nadsázky se zdá, že novopečená zmocněnkyně pro lidská práva uznává pouze jedno právo: být zticha.

Naštěstí funkce ombudsmana je spíše symbolická a morální, bez faktické možnosti něco výrazně ovlivnit, a její vážnost v očích veřejnosti je (alespoň doufám) velice malá. Paní Šabatová si to velmi dobře uvědomuje - a proto touží získat do svých rukou větší moc. V rozhovoru pro iDnes zveřejněný 14. února se svěřila, že úřad ombudsmana by podle ní měl mít daleko větší pravomoce - obracet se k Ústavnímu soudu ve věci rušení zákonů, a podávat žaloby v otázkách diskriminace. Zasahovat do legislativního procesu je však práce politika - paní Šabatová touží být politikem, aniž by však byla nucena obhájit svůj mandát v demokratických volbách. Není to klíčová charakteristika totalitáře?

Co vlastně dělají všichni lidskoprávní dobrodějové, kteří si mohli před několika lety vykřičet hlasivky při protestech proti Ladislavu Bátorovi v roli náměstka na ministerstvu školství a Romanu Jochovi ve funkci premiérova poradce pro lidská práva? Tehdy se tvářili, jako by jmenování těchto velice pravicových osob bylo naprostou katastrofou a políčkem lidským právům. Kampaň, kterou proti nim lidskoprávní aktivisté rozpoutali, byla velice špinavá a očerňující. Přitom ani Bátora, tím méně Joch se nikdy ani slůvkem nezmínili, že by rádi omezili jedno z nejdůležitějších občanských práv - tedy právo na svobodný projev názorů. Proč ve chvíli, kdy viditelnou veřejnou funkci ovládla osoba, která si přeje toto právo potlačovat, vládne mezi lidskoprávními dobroději hrobové ticho?

Místo toho ukazují na Rusko, upozorňují na diktaturu v Sýrii či Bělorusku, varují před Janukovičem, monitorují neonacisty, šikanují podnikatele, kteří se snaží vzepřít antidiskriminační legislativě - a uniká jim flagrantní porušování práv jednotlivce, s nímž se setkáváme až příliš často: vyvlastňování v tzv. veřejném zájmu, postihování neobjektivně vymezených trestných činů (např. razie proti growshopům), porušování majetkových práv (např. snahy o zákaz kouření v soukromých prostorách), zásahy do práv rodičů (juvenilní justice). Nevadí jim ani naprosto antidemokratické principy fungování Evropské unie.

Lidskoprávní fronta ve skutečnosti nemá o skutečném významu pojmu práv ani ponětí, volí si témata naprosto libovolně, a její filozofické a etické premisy je neomylně nutí přirozená práva jednotlivce pošlapávat, očerňovat, překrucovat a bagatelizovat, ve prospěch umělého a neplatného konstruktu tzv. lidských práv, tedy práv pozitivně vymezených, nárokových, které jsou s přirozenými právy v příkrém rozporu. Kromě toho jsou takřka bez výjimky povýšenými elitáři a sociálními inženýry, kteří se spatra dívají na "obyčejné lidi" a touží je měnit ke svému obrazu - a když je k tomu příležitost, třeba i za přispění cenzury, lží, nátlaku a morálního teroru.

Paní Anna Šabatová je jejich člověk. A podle toho také bude ve funkci ombudsmana jednat.