Nezávislost nebo balkanizace?

Před 96 lety vyvolal rozpad Rakouska-Uherska vznik nových států, který završil dlouholetou snahu jejich obyvatel o samostatnost. Od této chvíle známe samostatné Československo, jako základ novodobé české státnosti, z něhož po mnoha peripetiích mohla vzniknout Česká republika jako naprosto samostatný státní útvar, v přirozených národních hranicích vymezených jak jazykem tak mnohasetletou historií českého království.

I nyní čelí Evropa podobným odstředivým tendencím, které se nejnověji projevily referendem o nezávislost Skotska. Podobné snahy jsou vidět i v dalších regionech evropských států - jako je např. španělské Katalánsko nebo italské Benátky.

Evropská unie je stejně jako Rakousko-Uhersko nejednotný slepenec držený pohromadě silou. A stejně jako u Rakouska platí, že čím větší je nesvoboda, tím hlasitěji zní volání po samostatnosti.

Pokud by Rakousko-Uhersko bylo svobodným státním útvarem, který by nepotlačoval svobodu jednotlivců, a který by pro jednotlivé národy neznamenal vězení, neexistoval by v podstatě racionální důvod usilovat o samostatnost. Nezávislostí sice jednotlivé národy získaly politickou odpovědnost za své další směřování, ale ztratily přirozeně a dlouhodobě se rozvíjející kulturu.

Vrcholem rakousko-uherského etatismu a jeho nesvobodných tendencí byla jím rozpoutaná světová válka - po jejím skončení vlastně nebylo cesty zpět a celý slepenec se nutně musel rozpadnout. Zda byla následná česká samostatnost pozitivní nebo negativní nelze odpovědně určit - nemáme srovnání, jak by se naše cesty ubíraly dál. Ušetřili bychom si nacistickou okupaci a komunistickou diktaturu? Žili bychom dnes ve svobodnějším systému? Dokázalo by Rakousko-Uhersko postupně hrát stejnou roli, jakou ve 20. století hrála Velká Británie? Kdo ví...

Dnes žijeme v podobném superstátě, jakým bylo Rakousko-Uhersko. Evropská unie vykazuje mnoho podobných rysů - jedná násilně vůči svým občanům, snaží se zasahovat do jejich životů, pokouší se ovlivňovat jejich mínění, manipuluje jimi. Vytváří promyšlenou propagandu a nepohodlné názory se snaží umlčovat. Projevuje se násilně vně svých hranic a pokouší se hrát roli válečnické velmoci - třebaže zatím nemá svou vlastní armádu,  snahy evropských politických elit vyzkoušet si válečné dobrodružství v Libyii nebo vystupovat z pozice síly vůči Rusku. Uvnitř politických struktur Evropské unie se tvoří něco, co bychom mohli směle nazvat novou aristokracií, žijící ve svém vlastním světě, vytvářející rodinné vazby, a mocensky si upevňující svoji pozici vůči poddaným - občanům.

Postupné snahy o zničení přirozených národních států vedou k rozdrobení na regiony. I v případě, že by se Evropské unii dokonale podařilo potřít v lidech povědomí přirozeného národního uvědomění, lidé budou stejně hledat nějakou hodnotu, na níž by se mohli odkazovat a upínat. Zničí-li se však národní povědomí, budou se odkazovat k nějaké úžeji vymezené hodnotě - k příslušnosti k jednotlivým regionálně-etnickým fragmentům.

Rozpad Rakouska-Uherska dal vzniknout několika novým státům, které však v podstatě vycházely z dlouho se rozvíjejících, přirozených národních hranic. Dnes jsme však svědky něčeho poněkud jiného, co lze nejlépe nazvat slovem balkanizace. Odloučením regionů, z nichž by vznikly samostatné státy, se bude Evropa postupně stále více drobit nezávisle na přirozených národních hranicích. Zatímco rozpadem Evropské unie by znovu vznikla naprosto nezávislá Francie, Německo, Česká republika a další přirozené národní státy, odtrhováním jednotlivých, často vzájemně znepřátelených regionů vznikne celoevropský Balkán, se všemi důsledky, které z toho plynou.

Přejeme si svobodu a nezávislost na Evropské unii a tyto snahy vítáme. Krátkodobě snad může být postupná fragmentace Evropy prospěšná, protože oslabí snahy o další kroky k federalizaci Evropské unie. Pokud by se však měla Unie rozpadnout tímto způsobem, dlouhodobé následky budou spíše negativní.

Pokud by dnes Evropa nebyla nesvobodným vězením národů, separatistické snahy by byly mnohem méně patrné. Kdybychom žili v Evropě samostatných národních států, které by uznávaly svobodu jednotlivce, trh a kapitalismus, jaký by pak existoval racionální argument pro osamostatnění? Domnívám se, že žádný. To je mnohem důležitější, než touhy zastánců skotské nebo katalánské nezávislosti.