No co, Velký Mao vytyčil hrdý plán - soběstačnost v železe. A tak v každé vísce doutnalo několik malých vysokých pecí, v nichž se železo tavilo. A bylo nevšední kvality, damascénská ocel proti tomu papundekl.

Luboš Zálom si vystavěl slaměného panáka pomocí vlastní definice soběstačnosti a pak ho úspěšně rozcupoval.

Ono je dobré se podívat do historie. Británie kdysi na úsvitu průmyslové revoluce na potravinovou soběstačnost rezignovala a díky tomu se jí povedlo rozběhnout průmyslovou revoluci a po 200 let dominovat světu. Jenže předpokladem pro to, aby ten systém fungoval byla právě ta námořní dominance, která Británii umožňovala oboustranně výhodný obchod.

Japonsko se na přelomu 19. a 20, století britským příkladem inspirovalo a zpočátku to vypadalo velmi slibně. Ovšem hospodářská krize 30. let způsobila v Japonsku podvýživu v celonárodním měřítku a fakticky vehnala Japonsko do války o zdroje potravin dlouho před oficiálním zahájením WWII.

Spoléhání na mezinárodní obchod předpokládá zajištění průchodnosti dopravy a závisí na celosvětové stabilitě.

V okamžiku, kdy se tato ztrácí, je nezbytné se dívat dopředu a nedopustit kritickou závislost na dovozech.

V době komunismu 40 procent potravin bylo dovezeno z kapitalistických zemí a dovoz potravin činil 3, 74 miliardy korun. Jenže valuty vysychaly a hrozilo, že bude nutné dovoz zastavit a tak se přišlo na chemii. Do krmiv byla nově přidávána antibiotika a masokostní moučka, na pole byly vysypány desítky tisíc tun umělých hnojiv a jedovatých postřiků k hubení plevele nebo škůdců. To se odrazilo na zdraví obyvatel. Pak se přistoupilo na šizení kvality potravin. Tak potravinářské podniky na pokyn „strany a vlády“ šidily na surovinách. U pečiva a cukrovinek poklesl podíl tuku z 28 na 13 %, u listového těsta z 28 na 20 %), masné výrobky byly nastavovány vaječnou melanží nebo moukou a mléčné výrobky byly ve velkém „křtěny“ vodou, takže jejich kvalita klesla na nejnižší úroveň v Evropě. Československé konzumní mléko mělo kvůli tomu v roce 1962 nejprve 2 % tuku a od roku 1963 dokonce jenom 1,8 %, zatímco rakouské mělo 3,6 %, belgické 3,2 %, dánské 3,8 %, západoněmecké, francouzské, holandské nebo švédské 3 % tuku. Poláci produkovali konzumní mléko s obsahem 2,5 % a 3,2 %. Dokonce i v Sovětském svazu se obsah tuku v mléce pohyboval kolem 3,3 procent. Také ředění másla vodou (čs. máslo obsahovalo až 22 % vody, zatímco ve většině evropských zemí máslo obsahovalo max. 16 % vody. To přinášelo problémy spotřebitelům při vaření a obchodníkům při skladování, protože ošizené produkty nejenom hůře chutnaly, ale také se podstatně rychleji kazily a tak dál.

Pramen :Národní archiv, f. Archiv ÚV KSČ 1945-1989

Šlo by o moderní, v západních zemích (např. Švédsko, Švýcarsko) zcela běžnou národní strategii, kdy se ty rozumné země snaží zajistit pro své občany co nejzdravější potraviny, které si doma lépe ohlídají. Např. švédská TV systematicky ukazuje občanům, na které vlastní potraviny mohou být právem hrdí (pěstují různé věci mimo dosah ev. škodlivin, bez agresiv. chemie). Nabízejí samozřejmě i potraviny ze zahraničí, ale lépe si hlídají kvalitu; zdraví škodlivý výrobek? - už se pak nedováží; my to ani nestíháme pokutovat, natož abychom zakázali dovoz! Švýcarsko např. nabízí své kvalitní sýry, ale stejně tak dánské aj. - dovozci i prodejci je smějí prodávat jen v nejvyšší kvalitě. Pak jde o částečnou konkurenci v kvalitě (ceny se moc neliší), zčásti je obyvatelstvo vedeno k preferenci domácích výrobků.

Když teda Švédům nebo Švýcarům závidíte jejich potraviny, proč by se pak nemohly dovážet k nám?

To není je centrální plánování,ale taky to ostatní,aby bylo skloubeno se vším.Jak chcete plánovat,když nemáte v čem a hlavně kde vyrábět potraviny a jiné věci.Pak by jste musel zavést pracovní povinost od 18let do 65let.A nevyjímaje kancelářské.No jinak je to myšlenka hezká,ale z velké části neproveditelná.