Hidžábem proti evropské kulturní integritě

Bylo nebylo, z dalekých muslimských zemí, z Afghánistánu a Somálska, přicestovaly do České republiky studovat dvě dívky. Očekávaly tolerantní a přátelské prostředí - místo toho však byly krutě potupeny, když jim ředitelka střední zdravotní školy, již studovaly, oznámila, že aby mohly na škole dál zůstat, musejí přestat nosit hidžáb, šátek, jehož nošení ženám předepisuje islámská víra. Obě dívky, pohoršené na takový projev netolerance, na který nebyly ze své domoviny zvyklé, školu hrdě opustily. "Mám svá práva a náboženství", řekla České televizi jedna z dívek.

Tak by mohla začínat pohádka o českém antiislamismu, xenofobii, netoleranci, v níž muslimské studentky vystupují jako nevinné oběti a česká společnost jako banda barbarů. Pohádka, v níž nakonec jistě vše dobře dopadne, díky statečným rytířům z lidskoprávních organizací. Podlehnout výmluvně podanému, stokrát opakovaném syžetu je velice snadné. Jenomže pohádky se jen zřídkakdy zakládají na pravdě.

Za prvé, obě studentky se naprosto falešně staví do role obětí nábožensky netolerantní, xenofobní společnosti. Jenomže takto se na celou věc nelze dívat, vzhledem k tomu, že pocházejí ze Somálska a Afghánistánu, tedy zemí, které patří mezi nejméně nábožensky svobodné země na světě. Přicestovaly do víceméně liberální, sekulární země, která respektuje práva jednotlivce v takové míře, o jaké se průměrnému muslimovi v Afghánistánu ani nesní (průměrný muslim nad nimi ani nepřemýšlí, neuznává je). Mohly by ve svých zemích studovat, sledovat nějakou vlastní kariéru, usilovat o své vlastní hodnoty a štěstí? Troufám si tvrdit, že nikoliv, a pokud ano, tak v míře neporovnatelně menší než u nás. Islám je tou nejméně tolerantní ideologií dnešního světa - všude tam, kde je uplatňován principiálně, jsou lidé popravováni za to, že nemají dost dlouhé vousy, poslouchají hudbu, ženy jsou trestány za jakýkoliv projev samostatnosti a jejich hodnota je ponížena na úroveň velblouda. Jestliže ženy z takového kulturního prostředí přicestují do evropského sekulárního státu, jehož podstata je pravým opakem toho, čím je islámská kultura, a přitom sveřepě trvají na vyjadřování příslušnosti ke své extrémně netolerantní kultuře, lze v tom spatřit nepřekonatelný rozpor.

Za druhé, předpokládejme, že islám je hegemonistickou ideologií, jejíž vnitřní i vnější projevy, všude tam, kde dostaly možnost se naplno vyjevit, jsou násilné, barbarské a středověké. Muslimské komunity uvnitř západoevropských zemí neuznávají zákony zemí, v nichž žijí - například rodinné právo se v nich odbývá na základě práva šaríja, což z nich činí jakýsi stát ve státě. Cílem muslimské hegemonie je ovládnutí Evropy, a islámské autority, jisté si svým postavením a vědomi si naprosté morální bezbrannosti západní civilizace, už se to ani nesnaží zakrývat. Západ ustupuje a ztrácí pozice; jeho situace se často srovnává s pádem Říma. Jenomže skutečnost je ještě smutnější: Řím zničili barbaři, kteří stáli před hradbami. Museli je zdolat, a Řím násilím dobýt. Islámský barbarismus již evropské hradby překonal - bez jediného výstřelu.

Západní civilizace se nyní zmítá v civilizační a kulturní válce, v níž kvůli své vlastní morální impotenci a kvůli zradě svých vůdců tragicky podléhá. Jakákoliv slabost je velice rychle potrestána a islámská hegemonie obsazuje další a další pozice. Evropa a Amerika sice vede válku s islámským terorismem - přesto se však politici, kteří by se měli v první řadě starat o osud svých zemí, zdráhají označovat za nepřítele islám. Snaží se být smířliví a tolerantní, a neuvědomují si, že principiálním nepřítelem není terorista, ale islám jako takový. Terorista je pouze tím, kdo byl ochotný pro vítězství islámu učinit nejvíce. Tzv. umírnění, přátelští muslimové pouze čekají, až jim tito bojovníci připraví výhodnější pozici.

Nacházíme se ve válce, která má zatím jen zřídkakdy podobu skutečného násilí. Není jej potřeba - sami islámu otvíráme své brány a skládáme zbraně, v šíleném strachu, aby nás snad někdo neoznačil za xenofoby.

Naše civilizace není ochotna vést proti islámu skutečnou válku (kterou vlastně sám islám zahájil), spokojí se pouze s bojem proti těm nejextrémnějším projevům islámského fundamentalismu, a i zde se chová poníženě a zbaběle. Vzpomeňme si na první válku proti terorismu, na americké tažení v Afghánistánu, kde měli američtí vojáci zakázáno útočit na mešity, třebaže v nich byli opevněni islámští bojovníci. Tolerance vůči náboženství dostala vyšší hodnotu, než životy amerických vojáků a dosažení rychlejšího vítězství. A západní političtí vůdci v čele s Georgem Bushem opakovaně ujišťovali svět, že nejde o válku proti islámu, ale jen proti teroristům. Kde jsme o deset let později? Islámský fundamentalismus poražen ani zdaleka nebyl a na středním východě získává opět stále pevnější pozice. Přitom technologická převaha západní civilizace nad islámem je nesmírná a vojenskou cestou by jakékoliv jeho hrozby mohly být neutralizovány velice rychle a na dlouhou dobu.

Naše civilizace však nemá odvahu vést ani kulturní válku - která v podstatě nic nestojí - natož válku skutečnou. Islám tak vítězí, bez jediného výstřelu. Evropské státy samy odzbrojují každého, kdo by chtěl svou kulturní integritu bránit. Ostouzejí je, špiní a očerňují, snaží se je postavit mimo zákon (jako např. nizozemského politika Geerta Wilderse, který se musel za svoje výroky na adresu islámu hájit u soudu), obviňují je z rasismu (nutno uznat, že občas bohužel právem). A investují nemalé prostředky, jak přesvědčit veřejnost, že islám je vlastně docela přátelský. Snaží se islám schovat pod přívětivou masku prodavače kebabu a zakrýt nenávistnou tvář fanatického imáma.

Jak by se měla chovat vyspělá, technická a víceméně svobodomyslná kultura ohrožovaná barbary? Měla by tolerovat projevy, které tento barbarismus podporují a staví jej, na první pohled, do příznivějšího světla, jež bagatelizuje anticivilizační principy ve prospěch exotických podružností? Tvrdím, že rozhodně neměla - a zrovna Česká republika, která byla dosud islámského vlivu naštěstí ušetřena, by si měla vzít odstrašující příklad ze států jako je Francie nebo Anglie. Každá překážka postavená do cesty barbarské hegemonii má smysl; znamená vyjádření integrity vlastní, hodnotnější kultury.

Za třetí, ve hře jsou práva jednotlivce. Skutečně, každý člověk má právo nosit, co ho napadne. Ale vstoupí-li do budovy nebo prostranství, které patří někomu jinému, musí se přizpůsobit. Majitel pozemku nebo budovy by měl mít možnost nedovolit vstoupit osobám s hidžábem, ale i například komunistickým mládežníkům s obrázkem Che Guevary na tričku, nebo třeba Skotům oblečeným v kiltu. Je samozřejmě diskutabilní, zda je ředitelka veřejné střední školy prodlouženou rukou majitele, tedy v tomto případě státu, a musí tedy respektovat jeho nařízení, nebo zda má ve svém konání volnost - to je spíše právní problém, který vyplývá z toho, že stát si v některých případech pro sebe usurpuje monopolní právo na poskytování určitých statků a snaží se chovat jako majitel. V tu chvíli se pak koncept majetku dostává do rozporu s principem rovného přístupu státu k občanům. Zatímco diskriminaci ze strany soukromého majitele lze bez nejmenších rozporů morálně obhájit na principu práva na majetek, stejný princip lze u státu použít jen velice obtížně. Ale lze tu použít jiný princip: stát má sloužit v první řadě svým občanům, nikoliv občanům třetích zemí.

Chceme-li argumentovat právy jednotlivce, může se naše úvaha ubírat i tímto směrem: ano, z reality lze odvodit právo na svobodu, do níž lze zahrnout i právo nosit na sobě cokoliv podle svého vkusu. Islám však žádná přirozená práva jednotlivce neuznává, naopak vystupuje proti nim, pošlapává je kde může a racionálním konceptem práv opovrhuje. Může se muslim dovolávat svých lidských práv, když jde o nošení nějakého náboženského symbolu, jenž je v podstatě symbolem jejich pošlapávání? Koncept práv potom v rukou muslima slouží nikoliv jako pozitivní obhajoba vlastního já, ale jako bič na kohokoliv, kdo si dovolí se středověké a barbarské ideologii islámu postavit.

Věc skončí nejspíš na stole ombudsmana a právníci zvažují antidiskriminační žalobu. Chopí-li se případu ombudsman, tedy český úředník placený z kapes českých občanů, v jehož popisu práce je chránit lidská práva proti jakýmkoliv projevům, které je porušují, tedy v principu i proti islámské ideologii, jde asi o tu největší špinavost, jakou si lze představit.

Tady se asi dostáváme k jádru věci: neexistuje nic jako právo na nějaké výlučné zacházení ze strany druhé země. Neexistuje žádné právo na respekt ke své kultuře, náboženství nebo zvykům. Samozřejmě, civilizačně víceméně kompatibilní kultury nemají se vzájemným respektem žádný problém - alespoň nejsou žádné známky, že by se migranti nebo studenti ze zemí jako je Čína, Vietnam nebo Japonsko chovali tak arogantně, jako právě muslimové. Islám je však kulturou jednoznačně anticivilizační. Stát je institucí, jež pracuje (nebo by alespoň měla pracovat) výlučně v zájmu svých vlastních občanů. Má v první řadě chránit jejich přirozená práva - což v současné době nepochybně nedělá, protože filozofie, na níž je fungování současného státu postaveno, existenci přirozených práv v úplnosti nerespektuje. Přesto však lze říct, že základy humanismu, sekularismu, uznání určitých fundamentálních práv, respektování individuality a nezávislého myšlení jsou hodnoty, které v teoretickém vymezení dnešního státu zatím ještě stále žijí. Lze na nich stavět, rozvíjet je, a usilovat tak mírovou, čistě intelektuální cestou o svobodnější společnost. Islámská hegemonie však útočí na samou podstatu euroamerické civilizace. Jestliže stát má chránit nejzákladnější práva jednotlivce, měl by v první řadě, pracuje-li v zájmu svých občanů, chránit svoji kulturní integritu, nebo alespoň, nechtěl-li by se do kulturní války zapojovat aktivně (což by, pokud bychom žili ve skutečně svobodné společnosti, vlastně ani neměl dělat), nebránit občanům, aby se vůči jakékoliv kulturní anticivilizační diverzi vymezovali. Namísto toho se sám sebevražedně postavil na stranu ideologie, která touží podstatu naší společnosti zničit a nahradit ji středověkou tyranií. Jak dlouho si asi může civilizace udržet svoji kulturní integritu, jestliže její vůdci stojí na opačné straně?

Problém islámských šátků by vlastně byl neuvěřitelně banální, kdyby západní civilizace byla ochotna se skutečně efektivně bránit islámské hegemonii a zaútočila by nejenom silou, ale i intelektuálně a morálně na její zdroj, tedy na Írán, a se stejnou rozhodností by postupovala proti všem islámským pátým kolonám ve Francii, Anglii, Nizozemí, Německu, Švédsku a dalších zemích, které kvůli nesmyslně benevolentní imigrační politice Evropské unie slouží jako předpolí islámské kulturní ofenzívy. Dále je potřeba zastavit současnou imigrační vlnu, která do Evropy míří z Afriky, přestat ji podporovat a vítat (k tomu se sluší poznamenat, že jak se zachovala Itálie při nedávném incidentu, kdy ve Středozemním moři utonuly stovky afrických utečenců, bylo skutečně hanebné). A v neposlední řadě vyjádřit pevnou podporu Izraeli, coby jedinému ostrůvku civilizace na blízkém východě. A především mít neustále na paměti civilizační a kulturní nadřazenost euroamerické civilizace nad islámskou.

To všechno jsou však postoje, které jsou v dnešní společnosti, dokonale zmasírovanou multikulturní propagandou, spíše vzácností. Stále víc a víc lidí se však začíná probouzet a uvědomovat si, že multikulturalismus je nesmírně zhoubnou ideologií, která může v konečném důsledku naši kulturu naprosto zničit. Bohužel, mnoho z nich se namísto kulturního pohledu na věc z nouze uchyluje k primitivnímu rasismu.

Do té doby, než naše civilizace najde morální sílu bránit se přívalu islámského barbarismu vítám jakékoliv projevy rezistence - i kdyby tím projevem měla být neškodná a vlastně bezvýznamná patálie na jedné bezvýznamné střední škole. Jakákoliv známka toho, že nejsme ochotni vzdát se své kulturní identity tak snadno, je v současném společenském marasmu cenná. Ať si multikulturalisté tvrdí, co chtějí.

Několik poznámek pod čarou:

1) Možná si někdo klade otázku, zda je naše kultura skutečně tou hodnotnější. Potom doporučuji podívat se na praktické projevy islámské kultury v zemích, kde dostala šanci projevit se skutečně principiálně, a odpovědět si na otázku: žil bych raději ve víceméně svobodné České republice nebo v syrském městě obsazeném islámskými fundamentalisty? A proč?

2) Je islám skutečně ideologií v tom smyslu, v jakém hodnotíme např. komunismus, socialismus, liberalismus, apod.? Tvrdím, že rozhodně ano, protože islám dosud neprošel žádným procesem sekularizace (a možná toho ani není schopen) a jeho duchovní, teoretická podstata tvoří neoddělitelný celek s teorií fungování státního celku.

3) Je vhodné se zmínit o tzv. umírněném islámu. Ony studentky přece pravděpodobně nejsou žádné fanatičky ani teroristky, proč jim tedy komplikovat život, proč jim nevyjít vstříc? Mám za to, že zde jde v první řadě o princip islámské ideologie. Její povahu neurčují umírnění, ale naopak ti, kteří jsou ochotni být skutečně principiální, tedy v tomto případě islámští fundamentalisté. Nelze čekat, že se umírnění muslimové někdy postaví proti fundamentalistům. Ve chvíli, kdy se začnou pokoušet uplatňovat principy, budou umírnění muslimové mlčky souhlasit. V principu tedy neexistuje  nic jako umírněný islám - stejně jako neexistuje umírněný komunismus nebo nacismus, nebo jakékoliv umírněné barbarství. Existuje pouze barbarství, které dosud nedostalo plnou příležitost se projevit.