Zrození lovce

Postupné osmělování koček nespočívá pouze ve zvětšování šmejdícího teritoria, znamená to i důraznější návrat ke kořenům. K divokým kořenům. Vždycky jsem si myslela, že je Kocour knedlíkem. Na bzučící mouchy jen překvapeně koukal a občas po nich nesměle máchnul tlapkou, můrám zdvořile uhýbal a před ptáky za oknem se chodil schovat pod stůl. 

Kocour v pozorovatelněPetra Žallmannová

Kočka se ho sice snažila přivést na divočejší myšlenky, ale nedařilo se jí. Kocour na Kočkou přinesené kořistní polotovary reagoval nechápavě a přestože se o beznohé nebožáky zajímal, byl to zájem opatrné, posvátné úcty, jakou zažívá chlapec na prvním rande se zkušenější dívkou. Kocourovo rande většinou končilo trapasem, jen místo uprdnutí při polibku se mu stávalo, že si zoufale bzučícího tvora nadhodil tak nešikovně, že mu tento přistál mezi ušima a Kocoura k smrti vyděsil. 

Od letošního jara se Kocour značně pochlapil a stal se z něj obávaný hubitel hmyzu všemožných velikostí a včera dokonce přesedlal na zvěř pernatou. Podařilo se mu vehnat do pasti Kosa. Pastí byla bohužel naše kuchyně. Nepochybuji o tom, že by Kocour nakonec zvítězil. Pochybuji však o tom, jestli by to přežil porcelán po babičce a nástěnné hodiny. A tak jsem musela zasáhnout. Protestujícího Kocoura jsem zavřela do pracovny, odkud se pak po celou dobu ozývalo vzteklé mňoučení a tupé nárazy do dveří.

Kosí rodinku pozoruji už půl roku. Pan otec v černém je tady místní asi mnohem déle, než já. Za krkem má malou lysinku, takže ho s jistotou poznám, když klečím v záhonku a on mě z metrové vzdálenosti sleduje, jak mu kultivuji půdu pro lov.

Kos s paní manželkou vyvedli letos několik mladých. Že se učí létat jsem zjistila díky Kočce, která vyrazila na zahradu, aby se napásla pod jabloní. Ozval se strašný kosí řev a já jsem šla počítat mrtvé. Kos seděl na šopě a Kosová na plotě. Na půl cesty mezi nimi seděla v jetelině Kočka a zcela klidně si olizovala tlapku. Půl metru od ní se v trávě krčila malá šedohnědá kulička. Nevšímavého predátora jsem odstranila a kočkám vysvětlila, že jsou v zahradě manévry, takže se mohou koukat, ale z okna nos nevystrčí. Zasloužilý pocit ochranáře ovšem zmizel tentýž večer, kdy jsem malého Kosa přejela autem při výjezdu z garáže.

Malý Kos číslo dvě ovšem přežil všechny strašlivé nástrahy a teď již poměrně sebevědomě krouží zahradou. Bohužel, občas se snese i do nižších pater, kde číhá Kocour.

Nejprve jsem si vzala smeták. Kos ale mému přátelskému mávání nerozuměl a zběsile se mlátil u stropu. Občas se odrazil od lustru, občas od linky a občas se na chvíli zastavil na garnýži. Všude, kde byl, káknul. Hopsala jsem mezi plkanci a sladkým hlasem přemlouvala Kosa k opuštění místnosti. Kos byl celý načepýřený a měl děsem otevřený zobáček, ale do okna se trefit nedokázal. Nakonec zafungoval netopýří fígl. Zcela zoufalá jsem si stoupla co nejdál od okna a začala tleskat. Kos se podíval doleva, doprava a frnk, vyletěl do zahrady. Jestli slyšel tříštění zvuku nebo se prostě jen zorientoval, to nevím, každopádně byl fuč a Kocour mohl vstoupit.

Kocourovo zklamání bylo nepopsatelné. Celý den chodil a mňoukal a hledal Kosa. V kuchyni obrážel všechna místa, kde se Kos zastavil a jednou se dokonce pokusil přeskočit z linky na lustr, v čemž jsem mu naštěstí zabránila.

Prostě z Kocoura je lovec. I kočka válivá, plyšová, ultradomácí to má v sobě. Divoký mozek je jen obalený krustičkou zdomácnění a jakmile tenhle obal naruší vliv prostředí, začne se loupat, aby se objevilo to pravé šelmí já.