Kočky začaly chodit ven. Zatím jen na krátké místopisné procházky, z nichž se vracejí nadšené, s kožichy plnými šáší, ale nebude to dlouho trvat a někdo si přinese prvního parazita. Nebezpečí číhá všude. S příchodem jara a zeleného rozpuku všehomíra venku dochází i k aktivaci interní fauny. Venku se na kočky třesou krevsající členovci, vevnitř na jejich potravu zaútočili mravenci. Málem jsem se vyvrátila, když jsem to hemžení uviděla.
Jak někteří chytají můry...Zdroj: Internet
S velkou lítostí jsem zjistila, že kočky mravence nežerou. Jsou moc malí a kočka, která vidí dobře na metr, ale čtení jí moc nejde, si s nimi neporadí.
Co teď, chemický špric nepřipadá v úvahu, protože tím otrávím i ty složitější organismy, které přijdou čuchat a olizovat to. Nalistovala jsem v adresáři kontakt na svou drahou známou, která proslula podnikem Děláme si to doma sami a doufala jsem, že má v repertoáru i recept na domácí vraždu. Měla. Nakoupila jsem otep skořice a přišpendlila jednotlivé klacíčky po obvodu zdi v kuchyni. Efekt je dvojí. Pozitivní v tom, že mravenci odtáhli, jak Švédi od Brna, ale negativní v tom, že když zavřu oči, popadá mě panický děs, že se blíží Vánoce a já nemám nakoupené žádné dárky.
S obavou vyhlížím klíšťata, která nesnáším pro jejich nenažranost a bojím se, že pokud si klíště donese Kočka, která se nerada mazlí, objevím ho až ve chvíli, kdy ji bude parazit převažovat na jednu stranu podle vtipu Petra Urbana „Franto, máš na zádech klíště jako baťoh!“.
Blechy už jsme měli. Kočka si je dovezla z návštěvy u babičky na vesnici v dřevních dobách, kdy jsem si ještě myslela, že jí cestování dělá radost. Dostala kapku za krk, a pak z mé sněhobílé Kočky, po dobu několika dní, vypadávaly závěje mrtvých černých blech. Byli jsme tam jeden den, absolutně nechápu, jak jich mohla tolik přilákat.
Kromě klíšťat a blech očekávám s pokračujícím jarem již brzy příchod much, komárů a hlavně můr. Můra má v mém životě výsadní postavení, protože je předmětem jediné mé skutečné fóbie. Děsí mě jejich velikost a chlupatost... a hlavně mě děsí jejich třepotání. Myslím, že mi osud seslal do života Kočku hlavně proto, aby mě ochránila před jistou smrtí tupým nárazem hlavou do zdi při úprku, kdy se snažím vyvinout co nejvyšší rychlost a zároveň se dívat za sebe, abych můru nespustila z očí.
Před tím, než ke mně přišla Kočka, strávila jsem mnoho bezesných nocí na gauči, protože v ložnici byla můra... a já jsem nevěděla KDE! Někam ta potvora vlezla a představa, že na mě neočekávaně vykoukne byla paralyzující. Jednou jsem odhalila OBROVSKOU můru na závěsu. S tlukoucím srdcem jsem vyrobila můro chyt. Na starý smeták jsem hřebíčky přitloukla velkou igelitku, tak, aby vytvořila jakousi kapsu a do ní jsem pak, z bezpečné vzdálenosti, můru chytila.
Kočka se nebojí. Třepotání se jí líbí a můra představuje vítané zpestření jídelníčku. Nějaký výrobce kočičího žrádla by mohl začít vyrábět kočičí paštiku „Křehká kuřecí prsa s můrou“, klidně bych to prodávala, myslím, že by se to vedle příchuti „Tuňákové mlíčí“ vyjímalo báječně!
