Ruce pryč!

Obecně se traduje: Nehlaď kočku proti srsti. Doporučuji všem, kdo přijdou do styku s Kočkou, aby se tohoto doporučení striktně drželi. Naopak Kocour je proti srsti hlazen velice rád a velmi ochotně se převaluje tak, aby měl drbající vždy přístup k nejméně rozcuchanému místu. Po dlachnění pak pochoduje vrávoravým krokem k misce (‘Sem se tááák unavil, že se musím drobátko najíst.), zívá a vypadá rozvrkočeně jako peruánské morče.

Netulit!Hudo.com

Tulení Kocoura je jednoduché. Kocour je ochoten na to vlítnout kdykoliv. Má-li člověk splín, vyndá si rozespalého Kocoura z krabice nebo si ho vybalí z peřiny a chvíli ho intenzivně nuná. Kocour okamžitě startuje a přede, až okenní tabulky drnčí. Vráží mi hlavou do brýlí, strká nos do dlaně a vystrkuje zadek k nebesům.

Tulení Kočky je podstatně komplikovanější. Kočka mě tulí jen pokud chce ona. Je to většinou v situaci velice málo vhodné, a tak se mi dostává málo Kočkotulení a poměrně dost uraženého mňančení. Pokud se však sejdeme v čase a intenzitě touhy, je to nádhera. Kočka se usmívá, koutky se jí stočí nahoru a natahuje krk jako želva, aby se mohla hlavou zavrtávat do té části mě, kterou má nejblíž. Při šimrání pod bradou maličko otevře tlamku a slastně chrčí, při drbání na temeni hlavy rozčapí uši na stranu a být trochu zelenější, vypadá jako mistr Yoda. Kromě šimrání hlavy je však zbytek Kočky off limits. Jak ruka uklouzne jinam, je intimita pryč, Kočičí nadšení taky a je po mazlení. Kočka odchází.

Až do nedávna jsem si myslela, že jsem jediná, koho Kočka nechá, aby na ni sáhnul. Málokdy a jen na chvíli, ale nechá. V duchu se mi dmula hruď, když jsem viděla zklamané zachtívače tulení, před nimiž Kočka prchala. Kočka tulí jenom MĚ! Ale pak se Kočka zamilovala do H.

A tak přicházíme domů, Kočka leží na stole a H volá. „Nazdar kocouři!“ a oběma rukama Kočku načechrává a natřásá, schovává jí hlavu v dlaních, tahá ji laškovně za ocas a pokud je v dobrém rozmaru, točí s Kočkou na lesklém stole dokola. Kočka slastně mručí a H si rozkošnicky foukne do dlaní, aby se chlupy v prostoru rozvířily ještě radostněji. Nepochopitelně na ně zírám a bohapustě závidím.

Na podzim se médii prohnala zpráva o nedávno publikované studii amerických, brazilských a rakouských vědců pojednávající o kočičím stresu v souvislosti se spolužitím s dvounožci. Většina interpretací studii Bleskově vykuchala a z kontextu vytrhla tvrzení, že hlazení, které si my, dvounožci na kočkách vynucujeme je zdrojem stresu a může kočkám ublížit.

Přečteme-li si však výsledky výzkumu pozorně, přijdeme na to, že je to lež jako věž. Kočky žijící s lidmi se podle daného vědeckého usnesení dělí na ty, které se mazlí rády (a je jich většina), na ty, které se nemazlí rády a dají nám to naprosto jasně najevo (ach ano, to nejsou rudé, zanícené drápance na předloktí, ale psaná žádost o minimalizaci dlachnění) a konečně na ty, které mazlení rády nemají, ale zatnou zuby a drží (v této souvislosti mě napadá hláška „zavři oči a mysli na Anglii“, kterým viktoriánské matky radily svým dcerám, jak překonat odpor k sexu).

A právě jen ta skupina, která drží, ač nerada je skupinou stresovanou. Aby to však nebylo jednoduché, nezáleží jen na kočce, ale taky na situaci a na náladě obou mazlících součinitelů. Takže jsme tam, kde jsme byli – kočkám se to prostě někdy líbí a jindy ne. A právě proto je milujeme. A právě proto mají někteří lidé raději psy.