Rozhovor s dítětem o kočičí komunikaci

Včera byl u nás Toníček. Měl zrovna 4. narozeniny a velice toužil spatřit kočky. Vzhledem k předešlým zkušenostem jsem tomu nedávala velké šance a už předem jsem ho varovala, že „kočky asi spí“. „Spí? A kde spí?“ tázal se velice chytře aspirující zoolog. „To nikdo neví,“ pravila jsem tajemně a vpustila Toníčka plného očekávání do kuchyně. Poučen předešlými nezdary se plížil se jako lovec, ani lísteček se nepohnul, ani větvička nezapraskala. Jeho opatrný postup byl korunován polovičním úspěchem. Kocour už se vypařil, jak je jeho dobrým zvykem, ale Kočka seděla vzpřímeně v kuchyni na stole, připravená kdykoliv prchnout, ale zároveň plná překvapivě optimistického očekávání.

Synovec MirečekPetra Žallmannová

Toníček se přiblížil ke stolu. Měl obličej ve výšce jejích tlapek a už už se hotovil sáhnout. Opatrně jsem mu ruku zadržela. „Zkus ji nechat, ať tě nejdřív pozdraví ona.“ Podíval se na mě s výrazem zamračeného nesouhlasu, jímž jsou dospělí častováni v okamžicích, kdy chtějí po předškolákovi, aby nelítal nebo aby se rozdělil se sourozencem.

„Tahle Kočka nemá ráda, když se na ni hned sahá. Vzpomeň si na to, jak jsi minulý týden řekl babičce, aby tě tak neobjímala a nepusinkovala. No, tak to je stejné.“ Zamyslel se. „Když se na Kočku podíváš, tak hned vidíš, jestli se chce kamarádit nebo ne.“

„Nevidím,“ odvětil Toník se skálopevnou jistotou ateisty, kterému ukázali Turínské plátno.

„Musíš sledovat, jak se tváří.“

„Tváří?“ další pochybovačný dotaz.

„No jasně, Kočka se umí tvářit. Co všechno mají kočky na hlavě?“

„Úúšíí, nóós, óóčíí,“ vyjmenovával zapáleně a ukazoval si na vlastní hlavu, aby nezapomněl na žádný z těch důležitých orgánů, co má Kočka s člověkem společné.

„Přesně. Tak nejdřív uši. Kočka umí ušima točit na všechny strany. Chtěl bys taky umět točit ušima?“ Následovala salva pisklavého smíchu, která Kočku z pozice ‘ostražitý budha‘ okamžitě katapultovala do pozice ‚vyděšený ježek‘.

„Pšššš!“ chichtal se Toník do dlaní, když viděl, že se Kočka přemetem přemístila na druhou stranu stolu.

„Tak ty uši... kam je má Kočka otočené teď?“

„Nevím...,“ dloubá se dítě zamyšleně v nose.  

„No teď je má nastražené naším směrem. To znamená, že dává pozor, co budeme dělat. Nechce, aby jí něco uniklo. Ale nebojí se moc, protože jsme dost daleko. Kdyby byla v pohodě, měla by je natočené trochu na stranu. Kdyby je sklopila dozadu, řekla by nám tím, že se bojí a že není dobrý nápad se k ní přiblížit.“ 

„Sklopila? Jako deštník?“

„Jo, tak trochu jako deštník. Proč je asi sklopí, když se bojí?“

„Nevím...“

„Bojí se, abychom ji do ucha nekousli.“

Toník zavrtěl hlavou. „Já ji nebudu kousat, nechci mít chlupy v puse!“

„To je dobře. Tak, teď nos. Co má kočka na nose?“

Chvíle zamyšlení. „Nic.“

„No má tam takové dlouhé chloupky... vousy, přece, ne?“

„No to ale nemá na nose!“ vybuchnul Toníček s razantním odporem k mé lokalizační nedůslednosti.

„Jasně, tak je má na horním rtu. Na co má vousy?“

Ticho.

„Kočka má vousy na to, aby osahala věci, které jsou blízko. Nevidí tak dobře na blízko a nemůže nosit brejle. Tak má vousy. Vousy jsou hodně citlivé, nejsou jako ostatní chlupy. Když kočka uloví myšku, tak díky těm vousům přesně ví, jak ji má do tlamky chytnout, aby jí myška neutekla. Na bradu si totiž nevidí.“ Taktně jsem vynechala detail, že kočka potřebuje přesně vědět, jak má hlodavce smrtelně zahryznout.

Toníček usilovně zakoulel očima, aby zjistil, jestli je možné dohlédnout si na bradu.

„Když se Kočce líbíš, nebo když tuší, že jí dáš něco dobrého, má ty vousy roztažené jako vějíře směrem dopředu.“

Mezitím se k nám Kočka opět přiloudala a v somrácké naději k nám natahovala hlavu s vousy vytrčenými dopředu jako dvě košťata.

„Já myslím, že potřebuje svačinu,“ prohlásil rozhodně Toník a natáhl ke mně ruku. Otevřela jsem krabici s granulemi. Vybral jich opatrně šest. Vytahoval jednu po druhé malými prstíčky jako když zlatník pinzetou překládá diamanty z jedné sametové podložky na druhou. A stejně opatrně je nabídl Kočce. Kladl je obřadně do řádku na stůl a Kočka je poněkud méně obřadně hltala.

„Ještě,“ dirigoval mě.

Znovu jsem otevřela plechovou škatuli. A sledovala jsem kočku. Oči dokořán otevřené nadšením, ale ty tam byly bázlivé panenky – velké černé knoflíky téměř zakrývající celou duhovku, zúžily se do úzkých průzorů pohody.

„Teď ji můžeš pohladit na hlavě.“ Otočil se ke mně překvapeně, a pak opatrně přejel dvěma prsty Kočce mezi ušima. Ukázněně hladil Kočce hlavu a ona odpovídala jemným tlakem proti jeho prstům. Za chvilku si však vzpomněla, že se malými dětmi hladit nenechává a opatrně zpod jeho maličké dlaně vyklouzla.

„Zaklapla ucho. Už nechce.“ Pravil spokojeně Toníček. „A kde máš tu druhou kočku? Taky se jí zeptáme, jestli chce svačinu.“