Přestavba špajzu

Naše nové bydliště je nové jen relativně, a proto došlo k potřebě vyměnit vixlajvantové pokrytí poliček ve špajzu. Miluju špajz, místnost s okénkem, kam se dá vstoupit a na mnoha prostorných policích skladovat spoustu věcí, které se tím pádem nemačkají ve skříňce nad dřezem, aby periodicky vypadávaly do špinavého nádobí. Je to luxus, který jsme s kočkami dosud nezažily.

Zdroj: Internet

Ráno jsem vyskládala obsah polic na podlahu v kuchyni a vše protřídila nemilosrdnou rukou. Vyhodila jsem věkovité pytlíky mouky po babičce, strouhanku ověnčenou pavučinkami molů a krabici s přáním k MDŽ z roku 1978, plnou již dávno vyschlých ořechů.

Kočky okamžitě vyhlásily pohotovost a jaly se všemi těmi komoditami proplétat. Kocour si ulovil téměř prázdný sáček od koření na grilovaný sýr a projevil k němu větší lásku, než k pytli šanty. Naštvaně mňoukal, když jsem mu tu ohavnou mastnotu vyhodila. Kočka zatím číhala v záloze a spřádala plány na špajzovou ofenzivu.

K té došlo, když jsem klečela v kuchyni a obalovala police do sexy puntíků. Ze špajzu se ozvala rána jako z děla a bílý anděl zkázy vystřelil ven. Šla jsem zkontrolovat válečné ztráty. Za své vzala stará termoska. Nebyla však z tohoto světa sprovozena pádem do hlubin, ale pádem kočky, která ji rozsedla poté, co se pod ní probořila police u stropu. Vzhledem k tomu, že jsem ještě téhož večera rozbila zavařovačku s mákem, který není možné vysát a svůj oblíbený čajník,  zapomnělo se na kolaps police poměrně rychle.

Při policové kolizi jsem si vzpomněla na zážitek z doby, kdy jsem vozívala Kočku na Vánoce k rodičům. Zatímco otec vždy se zájmem sledoval, kam se Kočka vypraví a obdivně komentoval pružnost a lehkost, s jakou skákala do polic mezi broušené vázy, vstávaly mamince, která nebyla na přítomnost divé zvěře v bytě zvyklá, vlasy hrůzou na hlavě. Pokaždé, když Kočka vstoupila mezi květináče na úzkém parapetu, vyskakovala maminka ze židle a v zoufalém děsu z hrozící katastrofy varovně mávala rukama a volala „Eeeee! Ona mi to tam shodí!“. Kočka nikdy nic neshodila, proplétala se mezi křehkou keramikou s lehkostí a jistotou hada a ani chloupkem nezavadila.

Jen jednou, když jsem k ní přišla a řekla „Hlavně tu, Kočko, nic neshoď!“, mi dala najevo, že už jí ta nedůvěra leze krkem. Vyzývavě na mě pohlédla „A ty seš kdo, že mi tady rozkazuješ?“ a roztomilou bílou pacinkou o centimetr posunula květináček s kaktusem, až na samý okraj parapetu. Zatajil se mi dech, ale skočit po květináči jsem nechtěla, protože můj prudký pohyb by jistě spustil květináčovou lavinu.

Kaktusek dělil od pádu do propasti asi jeden milimetr. Kočka na mě provokativně mrkla, pak se elegantně vytočila na pětníku, projela bezchybný parapetový slalom na druhou stranu a ležérně seskočila na koberec. S tlukoucím srdcem a chvějící se rukou jsem kaktus posunula zpět na místo a už nikdy jsem nezapochybovala. Shazuje se jen, je-li k tomu pádný důvod.