Pod vanou je veterinář!

„Potřebujeme ostříhat drápy.“ Jasný, zřetelný a zdánlivě jednoduchý požadavek u veterináře. Každý veterinární pracovník ale ví, že je něco jiného, když jej vysloví útlocitná panička jorkšířího štěňátka, které jí mikroskopickým škrábanečkem natrhlo silonku a když vyjde z úst kočkaři nesoucímu temně hučící přepravku. 

No comment... :)Zdroj: Internet

Kočky většinou nesnášejí, když jim někdo sahá na tlapky. Ty, které chodí ven, si drápiska obrousí při šplhu, ale domácí koti mají často pěstěné, do špičky pečlivě zaostřené, zbraně hromadného ničení. Pokud se dráp začne nebezpečně prodlužovat, je nutné ho ufiknout. Kot prchá, prská, zatahuje nohy do podvozku jako želva, případně vystřeluje směrem k nervóznímu střihači smrtonosné šurikeny. A tak dojde ke kapitulaci, kot je vecpán do boudy a přenesen na bitevní pole číslo dva, kde se má utkat se zdatnějším bojovníkem.

Příprava profesionálního bitevního pole musí být důkladná. Zavírají se okna, dveře a skříně. Všechny skuliny se ucpávají a  ze šuplíku putují ven osušky, kožené rukavice až po loket, ostré kleště, zhluboka se nabírá dech a říká se „Tak jo, jdeme na to.“

Přesně takhle k nám na veterinu chodívala jedna starší paní s černočernou kočkou Tinou. Teď už nechodí, má závratě, a tak se na kočičí manikůru jezdí k ní domů. Jezdíme ve dvou. Kočka Tina je v okamžiku našeho příchodu většinou zaražená za topením. Opatrně z ní odstraníme radiátor, přeneseme ji na kuchyňský stůl, ovineme do osušky a za jejího hlasitého mrounění bleskurychle otupíme jednu po druhé všechny nožky. Takhle to probíhá obvykle.

Tuhle středu jsme se, oproti běžným dvaceti minutám, zdržely skoro hodinu. Kočka se rozhodla, že drápy nedá zadarmo. Znáte to, panelák s umakartovým jádrem a plechová vana. A vzadu v rohu pod vanou černá kočka.

„Nebudeme si jí všímat, třeba vyleze.“ Navrhly jsme opatrně majitelce. Paní Dundálková se smála, až jí brýle slepené izolepou poskakovaly na nose. „To byste tu taky mohly přespat! Musíte ji vyšťourat.“ dodala nekompromisně a bojovně zahrozila smetáčkem.

Nedalo se nic dělat, paní doktorka musela na kolena. Zašmejdila smetáčkem pod vanou. Tak nic, na znak. V jedné ruce baterka, ve druhé pometlo, půl paní doktorky pod vanou. Stála jsem s velkou osuškou u dveří koupelny jako toreador, připravená polapit vystřelivšího partyzána a s obavami jsem poslouchala naštvané syčení a tlumené sakrování.

„No nic, potřebuju něco delšího,“ sune se paní doktorka ven. „Paní Dundálková, půjčím si váš čagan,“ hulákám na nedoslýchavou babičku. Smetáček je vyměněn za hůlku a půl paní doktorky už je zase pod vanou. Funí námahou a urputně se v miniaturní koupelně snaží vtěsnat zbytek těla pod umyvadlo, aby měla kočka iluzi otevřeného úniku. Pod vanou to rachtá a klepe.

Paní Dundálková nakukuje do koupelny a klade záludné otázky „Co tam děláte, paní doktorko!?“ „Odpojuju vám odpad,“ vtipkuje dýchavičně hlas zpod vany. Vzápětí se vynoří brunátná hlava obalená pavučinami „Dones mi tu francouzskou hůl, co stojí v předsíni.“ Přináším nový nástroj a zaujímám znovu svou pozici s muletou. Po chvilce vzrušeného šustění a mumlání „No poď!... Tinuško, no tak!... Jauvajs!“, vystřelí z koupelny černá koule. Skáču šipku, ale kočka prchá. Dostihnu ji až v předsíni. Kočka je polapena a oddrápena.

Loučíme se a odcházíme. Paní Dundálková nám vesele mává. Když tu jí ztuhne ruka v půlce mávnutí a v obličeji naskočí výraz začínající paniky „Paní doktorko, připojila jste mi zpátky ten odpad?!“

Takže poučení na závěr. Pokud nechcete mít odpojený odpad, trénujte své minikotě – sahejte mu cvičně na nohy pokaždé, když se vám připlete pod ty vaše.