“Počkej, já ti taky nahážu večeři do sudu na dešťovku a jen ti do poklopu vyříznu díru!“ poznamenal s povytaženým obočím H, když sledoval, jak se naše kočky potýkají se svým novým aktivním krmítkem.
Jak se jí u vás? :)Zdroj: Internet
H aktivní krmítka nesnáší. Nechápe, proč to těm nebohým tvorům musím stěžovat a nutím je, aby si museli každou zatracenou granuli vyšťárat s vypětím všech sil z nějaké dírky nebo důmyslného hlavolamu. „Nebudou tak tlusté, když se v průběhu večeře unaví,“ argumentuji chabě, ale když vidím, jak se mu nesouhlasně vzedme chřípí, je mi jasné, že stejně považuje krmítka za nástroj týrání.
Já je zbožňuji. Všechna, která nabízím na eshopu jsou testovaná na mých kočkách a ty, které se u nás neosvědčily už neobjednávám. Pamlskové koule a umělohmotné pohárkové budky, bimbající pyramidky a UFO podobné hlavolamy se šesti otvory, ježaté potvory, kam se nedá strčit čumák a poschoďový labyrint. Všechno máme, všechno nám pomáhá brzdit špeky. Teda mně ne, bohužel.
Kromě toho, že jde o nástroj odtučňovací, jde i o nástroj destresovací. Čím víc času stráví kočka šťouráním granulí, tím méně chvil jí zbývá na chmurné úvahy o nedosažitelné divočině a vraždění malých savců. Že jsou aktivní krmítka opravdu multifunkční potvrdil předevčírem i Kocour.
Náš dvůr je zavalen dřevěnými latěmi, z nichž na všechny strany trčí hřebíky. Aby kočky nedopadly jako chudák svatý Šebestián, zapověděla jsem jim na dobu neurčitou venčení. Kocourovi se však nějakým záhadným omylem podařilo překonat troje zavřené dveře a vyběhnout bez mého vědomí na dvůr. Když jsem šla před půl nocí vyvézt popelnici, s překvapením jsem zjistila, že to, co sedí, jako fakír, úplně na vrcholku té ježaté hromady, není cizí kočka.
Kocour byl vyděšený a zmrzlý jako preclík. Bál se mě a do otevřených dveří předsíně přikrčeně vběhnul až poté, co jsem se schovala za šopu. Jeho první cesta vedla do kuchyně ke krmítku. Měl hlad. Nejprve do krmítka neuroticky bouchal tlapkou. Pak začal kompulzivně vyšprtávat granule ven. A pak najednou zapomněl, že strávil celé odpoledne na hromadě hřebíků, že strachy pozvracel celé schody a že mu byla zima. Seděl u krmítka a klidnými, pravidelnými pohyby tlapky vybíral ty nejlákavější kousky. Pak se protáhnul, vyskočil na židli a usnul.
I přes tyto zcela zjevné benefity, považuje H moje nadšení aktivními krmítky za přenesený masochismus.
Já totiž jím hůlkami. Ne všechno a ne pořád, ale jak je něco nakrájené na kousky a je v tom rýže, odhazuji vidličku. Oproti všem vzneseným obviněním přísahám, že se nepředvádím, nesnažím se být zajímavou, nechci uvádět ostatní v rozpaky, ani nehodlám provozovatelům vietnamských bister přidávat práci. Já prostě jen ráda jím hůlkami. Tuhle jsem však dostala lekci, která u H vyvolala záchvat bujarého veselí.
Zaskočili jsme do asijského podniku gurmánských explozí a hodovali. Jedla jsem rýži. Hůlkami. A když jsem je pak s vymeteným talířem odevzdávala, poznamenal pan majitel. „Ale paní, hůlkami rýži jen z misky. Z talíře to nejde. To ani my neumíme!“
Ale co – jím pomaleji a vždycky se u toho báječně uklidním!
