V noci z neděle na pondělí jsme měli vzrůšo. Kočka zmizela. Její nedělní proudění z domu na zahradu a zpět se změnilo ve výlet. Kam šla a co tam dělala netuším, ale jsem fakt ráda, že je zpátky.
Tak nějak...Zdroj: Internet
Kočka se čas od času rozhodne, že zmizí, její první zmizení, které jsem popisovala v jednom z dřívějších blogů, bylo dramatické a krvavé. Pak se několikrát rozhodla nocovat u sousedů a to, kde byla jsem zjišťovala zabořením nosu do jejího kožichu, pokud byla studená a do šeda, chytala lelky za komínem, pokud voněla aviváží, bylo jasné, že celý den prospala v nějakém spřáteleném koši s prádlem o pár střešních oken vedle. Tentokrát bylo ale zmizení napínavé, protože poprvé hrozil únik do dopravního provozu a Kočka, pokud vím, nedisponuje ani odrazkami.
V neděli odpoledne jsme se s H hotovili k odjezdu na tenis (on hraje tenis, já běhám za míčkem se stejnou zoufalostí, s jakou Kocour honí tečku laserového ukazovátka) a svolávali jsme zvěř domů. Kocour zcela spořádaně dorazil, ale Kočka nikde. Prolezli jsme celý dům, abychom se přesvědčili, že nesedí někde v polici a vykutáleně sleduje naše hemžení, obešli jsme zahradu a garáž, ale Kočka nikde. Museli jsme odjet.
Při návratu jsme předpokládali, že bude Kočka sedět nasupeně u dveří a vyčítavě pomňukovat. Ale nestalo se. Kočka nikde. Vzala jsem krabici s dobrotami, mocně jsem s ní štěrchala, jako malomocný zvoncem, a obcházela jsem okolní ulice a park, přičemž jsem vysokým hlasem provolávala Bubibubibubi! Ale nikde nikdo. Předpokládám, že mě viděli za záclonou schovaní všichni sousedi a uvažovali, jestli zavolat 158 nebo 155. Ale bylo mi to jedno. Vrátila jsem se značně zachmuřená a ke své velké pozdější lítosti jsem byla velice protivná na H.
Byl to totiž právě on, kdo se při bouchnutí v přízemí vymrštil ve 3 ráno z postele, aby šel zneškodnit lupiče, vpustil poběhlici dovnitř a donesl mi tu sladkou novinu o návratu zpět do lože. Ráno mi pak líčil, jak přišel do kuchyně, kde jsem nechala pro Kočku na škvíru pootevřené dvojité okno, a jak Kočka chycená mezi starými kastlovými okny běhala jako v akváriu. Nepočítala jsem totiž při nastavování okenní škvíry s proměnnou zvanou Kocour, který ve snaze vystoupit v noci ven vnitřní okno přibouchnul a zabednil tak vstup zvenčí.
Ráno jsem šla Kočku ohledat a zjistila jsem, že jí není nic, kromě toho, že je děsně špinavá a na zadní noze má něco, co je buď téro-lepidlo nebo kuřinec. Tvářila se velice nonšalantně a vrhla na mě znavený pohled pokrového hráče, který sice celou noc nespal, ale zato vyhrál milión, už ho půlku stihnul propít, ale nikdo o tom neví. Trochu si olízala přední tlapky, a pak zase usnula. H kolem ní chodil, šťouchal do ní a vrtěl hlavou „Úplně tuhá!“. Zhruba v poledne se Kočka trochu umyla a šla na chvíli ven. Seděla 5 minut na zápraží, a pak se otočila, vlezla zpět a tvrdě usnula na židli. Spí tam i teď.
Kde byla, nevím, ale očividně si to náramně užila a uvažuji o tom, že ji poprosím, aby mě příště vzala s sebou.
