Dneska se cítím velmi bojovně. Opět jsem byla tichým, nepozorovaným svědkem tramvajového rozhovoru na téma „kočka v rouše psím“. Máme doma kočku." (Kyselý pohled.) "Ale ona se chová trochu jako pes!" (Ulehčené vydechnutí.) V okamžicích setkání s "druhysty" se ze mě tajně stává opravdová "crazy cat lady", tedy militantní a nebezpečná babice, která by si pro blaho kočičího světa dala koleno vrtat, agresivní fanynka zdrobnělin ve vytahané mikině s motivem Hello Kitty, culíkem mastných vlasů pošoupnutým trochu doprava a astronomickými účty za luxusní kočičí žrádlo. Dme se ve mně vlna zamračených otazníků, proč by někdo chtěl mít doma „kočku, co se chová jako pes“.
KočkopesZdroj: Internet
Kočka je kočka a pes je pes. Nejedná se o dvě různé odrůdy jablek. Jsou to odlišné živočišné druhy, které mají svá specifika. Sice mají oba čtyři nohy a srst, ale tím to končí. Jen proto, že máme my lidi dvě nohy a na hlavě barevnou kštici, neznamená to, že bychom se měli srovnávat s papouškem kakadu.
Vrtá mi hlavou, proč se lidem pletou zrovna psi a kočky. Jak to, že nikdy neslyšíme – „je to úžasná kočka, sežere všechno, jako to nejlepší prase“. Proč má „je oddaná jako pes“ takovou váhu?
Zdálo by se, že příčinou je sobecký člověk, který touží po oddanosti a slepém přátelství, a proto preferuje psa. Ale nejde o nalezení ideálního druhu. Čím dál tím víc jsem přesvědčená, že jde o stvoření ideálního domácího nadzvířete. Psy máme rádi, jsou to kamarádi. Ale zároveň bychom chtěli psa, který se nemusí venčit a nepadají z něj chlupy. (Psi už za oběť naší lidské pohodlnosti padli – nově existuje plemeno, kterému se říká labradoodle. Je to kříženec přátelského labradora a pudlíka, který tolik nelíná. )
A tak vznikne kočkopes pejskočkovitý. Chceme kočku, která si uchovává svou individualitu a grácii, svou elegantní namyšlenost a sebevědomou samostatnost. Ale jen někdy. Jen, když zrovna nemáme čas a ráno za námi zapadnou dveře bytu. Sbíháme schody s ulehčenou jistotou, že kočka může být sama doma a vůbec jí to nevadí, protože je to sólistka, co vnímá osamění jako příležitost k aristokratickému rozjímání o ovládnutí světa. Ten stejný den večer však při příchodu z práce toužíme, aby se naše samostatná carevna proměnila v uvítací výbor, který radostně poskakuje, přináší nám pantofle a všemožně se snaží sdělit, jak jsme mu celý den chyběli.
Obdivujeme kočky pro jejich divokou a vášnivou loveckou preciznost a kupujeme jim psí obojky s rolničkami, abychom jejich lov zmařili. Přehlížíme inteligenci, s níž kočka svou kořist přelstí a pohrdáme ještě teplými dary, které nám nosí, ale vyzdvihujeme psí schopnost přinášet něco, co jsme sami ulovili nebo alespoň hodili. Častěji než inteligence je s kočkami spojována „falešná proradnost“. Spojení kočka + inteligence jsme schopní akceptovat jen pokud je doprovázeno obratem „dá se vycvičit a umí aportovat“.
A proto vyhlašuji antidiskriminační boj na obranu kočičí i psí nezávislosti a inteligence. Dost bylo kočko-psích srovnávání. Pes není lepší než kočka a kočka není lepší než pes. Kočka má drápy a vobrovský vočiska. Pes se musí venčit a nosí míček. Jasno?
Říkáte si, milí čtenáři, „kde to ta baba vzala, dyť takhle já to vůbec nevidím“? To je dobře, jestli to tak nevidíte. Moc dobře. Abych sama sebe ujistila, že se mi v hlavě nerodí schizofrenní bubák, namátkou jsem sáhla do našeho místního, iDnesového, hnízda. Oceňuji, kolik prostoru je věnováno kočkám, ale zároveň smutně děkuji za podporu tohoto argumentu. (Vybráno z článků na iDnes v letech 2011-2013):
Burmila je kočka, která věří člověku jako pes, chodí na vodítku i aportuje
Tahle kočka je pes, kterého nemusíte venčit
Něvská maškaráda, modrooký pes v kočičím kožichu
...mainka je nadprůměrně inteligentní, která se dá vycvičit, dokonce ráda aportuje.
...elegantní dlouhonohá thajka (...) můžete ji naučit aportovat nebo chodit na vodítku... mají povahu téměř psí
Inteligentní barmská kočka... zamilujete si ji pro její psí povahu a učenlivost
Něvská maškaráda... jsou to kočky psí povahy, které se neuchylují k žádným extrémům
