O víkendu jsem byla fandit na volejbalovém zápase. Po akci spolu seděli vítězové i poražení u orosených sklenic a rozebírali chyby ve strategii, zatímco si jejich děti hrály venku před tělocvičnou. Viděli jsme na ně oknem, a tak mnohé z nás upoutal zajímavý výjev. „Tome, to je váš kluk s tím mrtvým ptákem?“ „Cože?!“ Z křoví se vynořila skupinka dětí v gumáčkách. Jedno z nich neslo v napřažených rukách mrtvého, už dlouho mrtvého holuba. Hladilo ho po rozpadající se hrudi a mířilo k nám. Otec mladého ornitologa vystartoval, kázal hodit holuba do popelnice a kvičíčí dítě odnesl do sprch.
Můj dokonalý synovec Mireček potkal pruhované kotě.Petra Žallmannová
V souvislosti s touto příhodou jsem si uvědomila, že mezi dětmi a kočkami nejsou v mnoha ohledech zas až tak velké rozdíly. Napadlo mě, že se srovnání budu věnovat o něco hlouběji, protože se mi v poslední době množí dotazy: Co pudí kočkaře mít plný byt chlupů, zvratků, rozlitého vína a zakočkovaných notebooků? No, kočkaření je zájmový chov... a děti, ty vlastně taky.
Když už jsem to nakousla, začneme s těmi ptáky. Co se týče ptáků, jsou děti, vinou horší fyzické výbavy, ve značné nevýhodě – kočky by se s mrtvým ptákem opravdu nezahazovaly. Ale na druhé straně, po polomrtvém kosovi, čerstvě zakousnutém za úsvitu a vtaženém do kuchyně také tajně touží málokdo. Rozdíl tedy vidím jen v tom, že kočky se věnují lovu, zatímco děti sběru. Takže je to pro začátek 1:1.
Co tu máme dál? Cestování. Cestovat s dětmi je legrace, ale někdy taky ne. Díky zpřísnění zákonů už jsou sice upoutány v sedačkách, ale taková pohoda jako zavřít je do přepravky to není. Nehledě na to, že ze sedačky je lépe slyšet řev a deku přes ně nehodíte, a když to zvrací, tak je to nezřídka až na řadící páce. Na druhou stranu, děti většinou nekladou tak urputný odpor při odchytu a rozhodně se vám před odjezdem k babičce neschovají na garnýži. – 1:1
Potrava. Soutěží-li děti s kočkami v tom, kdo je vybíravější v jídle, nelze určit vítěze. Jak děti tak kočky mohou být obézní i anorektické a jak děti tak kočky se zabývají trháním a požíváním hmyzu, což je ohavné, ať už to dělá kdokoliv. Nikdy nezapomenu na historku, kterou vyprávěl nějaký (ne)známý herec. Byla o tom, jak hlídal svou dceru na pískovišti. V jednu chvíli ji uviděl, jak právě překusuje urostlého střevlíka. „Co to jíš?!“ – zařval. „Maso.“ „A kdes to vzala?!“ „Samo psišlo.“ – 1:1
V osobní hygieně vedou rozhodně kočky, které se myjí rády a často. Ale ruku na srdce, kolik koček se nechá strčit do vany? Moc ne, co? Takže zase 1:1.
A pak tu máme to hlavní. Naschvály, co vlastně nejsou naschvály. Čurání do postele – 1:1. Agrese vůči ostatním chovaným jedincům ("Mámó! Bert mě zase kousnul a bere mi Lego!!!") – 1:1. Poškrábaný gauč versus voskovková čmáranice na čerstvě vymalované zdi – 1:1. Rozsévání hraček po bytě - 1:1. Chlupy všude versus punčocháčky, ponožky, tepláčky, papučky taky všude – 1:1. Půlka myši zavlečená za knihovnu versus topinka s taveňákem schovaná pod polštářem v obýváku na gauči – 1:1. Květináč shozený z parapetu versus elektronická osobní váha svištící do vany plné bublinkové vody připravené ke koupeli roběte – 1:1. Zasednutá klávesnice a zmatečné vzkazy rozeslané po Skypu kočičím zadkem versus hlášení „Já chci vláček kolejáček“ a následné smazaní všech dokumentů z osobního počítače prstíčkem, který hledal mašinku na Youtube – 1:1.
Ale hlavně, když ten tvorek dorazí, sám od sebe si nám sedne na klín a usne, tak si člověk pomyslí: Není na světě nic krásnějšího. – 1:1
