Kočka mluví

“On tu někde je, že?“ H popleskává peřinu a hledá zapečeného Kocoura. „Já ho slyším, jak vrčí!“ Kocoura mám stočeného pod koleny a celá drnčím, jak chlupatec zuřivě přede. Na rozdíl od Kočky, přede Kocour opravdu mocně. Projevuje se však nejen rachotivým předením, ale je znám i svým neodbytným mňoukem. Kocourovo mňoukání zní naléhavě vyčítavým tónem a podle toho, jestli jde o volání „Jááá sééé nůůůdííím!!!“ nebo „Výýýčíííístíííí téééééén záááááchóóóód!“, má přídech stížnosti nebo alarmující paniky. 

Zdroj: Internet

Vinou stavebních úprav na domě jsou kočky nuceny setrvávat doma, a tak jsem jim trošku přiškrtila přítok granulí. Kocour se mi za tuhle podpásovku odvděčuje tklivým voláním hladovějícího Somálského dítěte, a to kolem páté ráno. Proplétá se mezi nohama židlí v kuchyni a zoufale troubí „Mououououooooooooooooouuuuuuuuuuuuuu!“ Kdyby to uměl, zhroutil by se teatrálně na zem a rozechvěle by si tlapkou otíral čelo, aby mi předvedl, jak je slabý.

Kočka ručním pracím neholduje a předení neprovozuje. Jen občas, ve velice vzácných momentech, slyším předení jemňoučké jako průsvitná krajka. Musím sklonit hlavu až k ní a se zatajeným dechem si těch pár pomíjivých okamžiků rychle užít. Kočka si hned uvědomí, že byla přistižena při činu a okamžitě končí produkci.

Zatímco Kocour mění pouze délkou a důraz svého mňounění, Kočka vyvinula pro různé situace několik zcela odlišných mňouků. Mezi nejvýznamnější komňounikační mňouky se řadí mňouk loudivý, který se ozve pokaždé, když se krájí syrové maso nebo jiná dobrota. Vyznačuje se široce otevřenou tlamkou a důrazným, i když tenkým „mňááůů“. Další je mňouk hladivý, který Kočka používá, když mi leží částečně na klávesnici a částečně na ruce a žádá hlazení. Pootevře tlamku, natáhne krk a mezi zuby tiše vypouští „mňa mňa mňa... chm chm chmmm.“ Nejdůležitějším je mňouk varovný, který těsně předchází syčení a prskání. Jde o hlasitý, výrazný mňouk, rychle vyrážený jako předzvěst něčeho mnohem horšího „mňa-a-a-a-a-A!“. Posledním z hlavních mňouků je mňouk zdravotní. Tady máme s H jistý rozpor. H sice připouští, že Kočka reaguje pokaždé, když jeden z nás kýchne, ale odmítá připustit, že by říkala „na zdraví“.

Na rozdíl od Kocoura má Kočka i širokou paletu prskání, vrčení, syčení, vřeštění a kvílení a lá meluzína v komíně. Jako každá kočka, která zatím nezapomněla na své divoké geny, má Kočka mnohem lépe vyvinutou komunikační výbavu určenou k odstrašení a zahnání nepřítele, než vstřícné a přátelské mroukání.

Kromě klasických zvukových projevů má Kočka v repertoáru ještě jeden zvláštní. Poprvé jsem ho zaznamenala, když jsem se před mnoha lety přestěhovala do svého bytu v Brně. Byla sobota odpoledne, venku pršelo a já jsem ležela v posteli a četla nějaký pokleslý román. A tu se z dálky, jakoby přes zeď, o kterou jsem se opírala, začaly ozývat rytmické zvuky. Pousmála jsem se a přisuzovala jsem pravidelné vrzání mladému páru odvedle. Trvalo to alespoň 15 minut a pravidelné vrzání neustávalo. Odložila jsem knihu a zaposlouchala se... ti mají výdrž. A vrzalo se dál. Po dalších pěti minutách jsem vstala a šla se napít. Nějak mi z té vášně vyschlo v krku. Když jsem se zvedala, šťouchla jsem nechtěně do Kočky, která spala v nohách mé obrovské postele. Kočka zamlaskala a olízla si nos. A  mně najednou došlo, že to nebyly zvuky vášnivého souznění, ale chrápání jedné tučné, chlupaté paní.