„A na co ty kočky vlastně jsou?" zeptal se mě skeptický manžel klientky Martiny. Bylo mi jasné, že s argumenty typu „to je tak krášné, když do tebe šťouchne tím žužovým čumáčkem a ty jí pak dáváš pušinečky do kožíšku“ asi neuspěju. A tak jsem vsadila na praktické argumenty a zařadila kočku mezi zvířata užitková a služební. „Hlídají u okna a sežerou všechno, co probzučí dovnitř,“ pravila jsem vítězoslavně a hned mi bylo jasné, že jsem trefila jackpot. „Hm, tak to dává smysl,“ opáčil souhlasně a po chvíli dodal „I komáry?“.
S motýlkem pod krkemPetra Žallmannová
Komáři jsou mi ukradení. Sice protivně piští a vyrábějí svrbivé pupence, ale ve zdejších krajích s sebou smrt nepřinášejí. To, co včera vstoupilo do kuchyně však život ohrožující bylo. Nevyděsila bych se víc, kdyby někdo náhle hodil oknem na kuchyňský stůl nastartovanou motorovou pilu.
Vřítila jsem se do kuchyně, protože zvuky zvěstující divoké poskakování Kocourovo a pleskání křídel o lino, nevěstily nic dobrého. Myslela jsem si, že je to vrabec. Nebyl to vrabec. Byl to velemůr s lebkou na tučných zádech. Zkřížené hnáty už mu Kocour stihnul ukousnout, a tak se ta chlupatá obluda točila dokola jako startující práškovací letadlo a nechávala za sebou závěje šedohnědého prachu. Pokaždé, když si hmyzák na chvíli odpočinul, pobídnul ho Kocour pacičkou k dalšímu bzounění a několikrát ho dokonce vyhodil do vzduchu.
Sledovala jsem to utkání pootevřenými dveřmi, připravená okamžitě je zabouchnout, kdyby došlo k úniku vězně. Byla jsem zcela paralyzovaná svou můrofóbií, ale uprchnout jsem nedokázala – představa, že se můr někam schová, a pak na mě zcela neočekávaně vykoukne při úklidu mě uváděla do katatonické hysterie.
Najednou Kocour zjistil, že ho sleduji. Nadšeně čapnul můráka a rozběhl se ke mně, aby mi ho ukázal. Zavřeštěla jsem něco nesrozumitelného ve stylu „žišikristenenenenenenenenesemnesemnesemnesemne!“. Kocour se leknul a můráka pustil. Úplně jsem se opotila a z nosu mi vyletěla nudle.
V tu chvíli Kočce došlo, že je čas zasáhnout. Jedním skokem byla u hmyzu a popadla ho za pačesy. Tedy za zadek. Vlastně vcucla celou smrtihlavovu dolní polovinu jako lízátko. Z tlamky jí koukala ta půlka s křídly. S křídly, která frčela Kočce pod nosem takovou rychlostí, že přivírala oči, jako by seděla před ventilátorem. Vylezla si na stůl, abych na ni dobře viděla a uvažovala, co s nezdolným vrčákem. Seděla tam a střídavě ježila a sklápěla fousy. Podle toho, jak bylo naježeno, se měnila intenzita rezonujícího drnčení. Kočka se tím očividně bavila a tvářila se nad míru potěšeně.
S tlukoucím srdem jsem ji v duchu zapřísáhla, aby bručáka nepustila. Ale jednou ho pustit bude muset... Co se stane pak? Moje panikou obháčkované úvahy o tom, jestli bych TO dokázala namést na lopatku nebo jestli by se ucpala hadice vysavače, však Kočka v zápětí vyřešila. Vibrátoru pomalu začaly dojíždět baterky a slast končila. Kočka hodila hlavou, jako když si pelikán natřásá velrybu do hrdelního vaku a na tři žvýknutí celou mou noční můru pohltila.
A na to se hodí kočky. Udržují člověka ve střehu, trénují jeho kardiovaskulární systém a v neposlední řadě zachraňují svým dvounožcům životy.
