Kočičí dozor

Každý pátek chodíme s H do místního tenisového klubu. Hodinu tam H trápím svou neschopností držet raketu pevně v ruce, pak si dáme pivo a jdeme domů. Tyhle páteční večery miluju. Jednak jsem vděčná za jeho božskou trpělivost, s níž mi stále dokola opakuje, že když se snažím míček odehrát, měla bych se na něj i dívat, nikoliv zavírat oči a odvracet hlavu. A za druhé tam chodím provozovat catspotting.

Zdroj: Internet

Kočky mají dvě. Jsou velice srstnaté, dají se snadno ulovit a muckat. Využívám toho hojně a těším se na léto, kdy budeme po utkání sedět venku a (já budu) sledovat kočky, jak si hrají se zaběhnutou žlutou kuličkou nebo jak loví v trávě u kurtů brouky.

Dnes jsem přišla k baru, abych objednala a hned jsem si všimla fotografie na ploše hospodského počítače. Nadskočila jsem nadšením. Velká bílá kočka sedí s vítězoslavným šklebem a hrdě zvednutou hlavou vedle zardoušené myši, která má knockoutovaně rozhozené nožičky do všech světových stran. Zprvu jsem oceňovala takt, s nímž fotograf zvolil úhel záběru tak, aby zesnulé nepohlížel do obličeje. Po chvíli mi však došlo, že to asi nebylo nic těžkého, neboť nebožtík na fotografii žádný obličej nemá. Nemá vlastně ani hlavu. Prostě typické zátiší s mrtvolkou. (Majitelé venkovních koček znají toto umělecké aranžmá v různých obměnách – vítězoslavný výraz a půl ještěrky; spokojená pýcha a kosí křídlo; sytý úsměv a rejskova žluč. Kočky mají cit pro kompozici a barevný soulad a většinou vhodně volí i pozadí – zpravidla se skulptura kontrastně báječně hodí k barvě našich bačkor u postele. )

Ale vraťme se do báru. Provolávala jsem nadšení nad fotografií a korpulentní servírkou mi bylo sděleno: „To je naše šéfka...“ Hned jsem k ní pojala velkou náklonnost. To je úžasné, jak tu s nadsázkou a vtipem, nám kočkařům tak blízkým, označují místní čičinku za vládkyni celého podniku! Nadchlo mě, že na ploše počítače, na tom výsadním místě, na tom piedestalu našeho každodenního elektronického žití, na který pohlížíme tisíckrát za den a kam umisťujeme obrazy míst a osob nám nejdražších, abychom se k nim mohli v průběhu dne uchýlit na krátké, posilující momenty láskyplného připomenutí, co má v našem životě opravdu cenu, mají právě kočku.

Z mých povznesených úvah mě však vytrhl servírčin překvapivě ponurý hlas, jímž pokračovala v načaté větě  „... a já jsem ta myš. Tak mi to aspoň šéfová řekla. Prý mi tu ten obrázek nechá pořád svítit, aby mi připomínal, co bude, když nebudu kmitat, jak hadr na holi.“

A tak můj optimismus dostal od reality a pragmatismu malou herdu do zad. Ale jen malou. Tenhle podnik je totiž bez poskvrnky. Jinotaje v kočičích podobenstvích skryté tedy zjevně plní svou roli. Zákazník je nadmíru spokojen. Po všech stránkách.