Kočičí dieta

Říká se, že psychiatry se stávají lidé, kteří se více než ostatní zabývají svým nitrem a díky zájmu o řešení vlastních chmur vykročí na cestu pomoci jiným. Jestli je to pravda nebo ne, to nevím, ale já jsem se rozhodně začala zabývat výživou koček, protože náš bílý Anděl zkázy ztloustnul. 

Tak jak to vypadá u vás? :)Zdroj: Internet

Z nohatého hubeňoura se magickým způsobem stal těžkotonážní válec. Člověk by řekl přes noc. Ale ono to nebylo přes noc. Došlo k tomu poté, co to přestalo být kotě a začalo to zaujímat pozici ležícího knedlíku častěji než pozici letícího šípu. Málo jsem s Kočkou cvičila, málo. A moc jsem ji krmila, moc.

V začátcích jsem podlehla té mylné iluzi, že kočka sežere jen tolik, kolik potřebuje. Ach jak jsem se mýlila. Kočka sežere tolik, kolik potřebuje, a pak ještě tolik, kolik chce, protože jí to chutná, a pak ještě tolik, kolik se jí zamane, protože se zrovna nudí nebo aby se uklidnila po nějakém strašlivém traumatu, jakým může být třeba náhlý pád ve spánku, kdy se tukový lem přelil přes okraj almary a stáhl s sebou do hlubin i zbytek kočky.

Kočky, co chodí ven tuční hlavně v zimě, ale na jaře jdou s chlupinami dolů i špeky. Moje kamarádka Veronika má dvě kočky, které jsou v zimě a v létě tak odlišných váhových kategorií, že by se mohlo zdát, že jde o zcela odlišné tvory. Říkám tomu sezónní tuková schizofrenie.

Kočky domácí, doma setrvávající, ovšem nabývají na objemu celoročně, bez odtučňovacích period. Prvním krokem na cestě do pekel je naše láska: takové hubeňoučké koťátečko, dám ti dobrotku na přilepšenou. A dobrotkou je plátek šunky, půlka sýrového trojúhelníčku, lžička tuňáka z konzervy... představme si to v poměru ke svému vlastnímu tělu. Představme si, že na nás někdo hodí kus šunky velikosti ubrusu, naservíruje nám kus taveňáku velikosti pecnu chleba a postaví před nás lavór plný olejovek. A tak si hubeňoučké koťátečko zvykne na plnou misku a jako návdavek, na hromadu kalorických bomb velikosti Little Boye.

Kočka roste asi do jednoho roku věku (kromě mainských mývalů, ti obludní asi tři roky!), ale pak už je hotová a jen tak zvaně „mohutní“. Tohle je oblíbený termín chovatelů „mohutný kocour“. Mohutný kocour sotva funí a nesmí se rozběhnout, aby s ním rozkmit jeho pupku netřísknul o zeď.

A do tohoto stavu dospěla Kočka. Jednoho dne jsem se vyděsila, že Kočka trpí nějakou degenerativní chorobou, protože při pohledu z boku to vypadalo, jako by měla zadní nohy o polovinu kratší než přední. Když jsem se k ní přiřítila, zjistila jsem, že zadní nohy jsou standardní, ale v pozici sedícího střelce se na každé z nich sroluje tukový rukávek. Okamžitě jsem zakoupila odlehčené granule a naivně jsem si myslela, že se Kočka samovolně odtuční. Neodtučnila.

U koček je problém v tom, že jsou výhradní masožravci s trávícím soustavou značně odlišnou od té naší, všežravecké. Radikální dieta je může zabít a využívání uložených špekových zásob mají zařízené jaksi jinak, komplikovaně. A tak nám zbývá sport a majitelova disciplína.

Vytvořila jsem kočce odtučňovací program. Byl konec misky a božské many, která se v neomezeném množství snášela z nebe. Teď budeš muset každou granuli odpracovat, děvenko. Odměny pryč. Občasné zpestření jídelníčku konzervou = míň granulí. A hrajeme si, ó jak my si hrajeme.

Kočce se, díky její vynalézavosti, daří obohacovat si jídelníček i alternativním způsobem, a to zločinem – krádeží i vraždou, a tak nám to odtučňování trvá. Ale jde to. Pomalu, ale jistě jde váha dolů a kočka už nemá z pohledu shora tvar sněhové koule, ale pomalu se začínají objevovat náznaky kýžených houslí. Trvalo to dva roky, ale už je to víc, než půl kila. No, aspoň to říká naše váha, co řekne paní doktorka při ročním vážení je věc druhá. Držte nám palce.