Tuhle jsem si koupila hrníček. Jsou na něm tři velice záludně se tvářící kočky. Šlo o fragment z Goyova obrazu, ale kterého? Začala jsem pátrat v dějinách umění a co jsem nenašla. Světe div se, ty kočky jsou všude! Někdy je kočka středobodem celého díla, jindy se tajně vpašuje do náručí vlámské selky nebo vykukuje zpoza barokního závěsu. Někteří autoři jsou svou ailurofilií známí dost, jiní méně. Holandští mistři tohle téma naťukli a do dokonalosti ho dovedly moderní směry přelomu 19. a 20. století – impresionismem počínaje, kubismem rozhodně nekonče. Umělecký catspotting mě zaujal natolik, že způsobil vznícení bábovky v troubě a zasmrádnutí prádla v pračce.
Překvapilo mě, že jsem kočku našla už u Hieronyma Bosche (1450-1516), autora šílených rajsko-pekelných výjevů.
I Leonardo da Vinci (1452-1519) se kromě usměvavých tet, s hranostajem nebo bez, a inspirací pro Jana Tleskače zabýval i kočkami! A to nejen ve známých skicách – škoda, že to tahle Madona s dítětem a kočkou nedotáhla dál!
Z podobného období tu máme další biblický výjev s kočkou, tentokrát z Nizozemí od Jana Vermeyena (1500-1559). Nechápu, proč bývalému papeži Ratzingerovi zakázali kočky, když je má na klíně každý druhý Ježíš!
Francisco Goya (1746-1828) a jeho noční můry. Ještě, než ho, chudáka nahého prohnali auto-da-fe, stihnul zobrazit mladého Dona Manuela Osorio de Zuniga se strakou... předpokládám, že ty kočky do té fotky vlezly na poslední chvíli.
A teď impresionisté! Nevím, jestli to mělo co do činění s absintem, ale koček mají na obrazech, jako psů! Milovník krásných žen Pierre-Auguste Renoir (1841-1919), trpaslík a milovník cirkusových podivností Toulouse-Lautrec (1846-1901), dokonce i Gauguinovy (1848-1903) Tahiťanky měly kočky!
Přelom století kočkám opravdu přál. Možná proto, že se v Londýně konala první kočková výstava, možná proto, že to lidem konečně došlo.
Henri Rousseau (1844-1910) to vzal trošku dál, než impresionisté a vyrobil velké množství koček naivních, ale o to barevnějších.
Louis Wain (1860-1939) překonal Rousseaua a věnoval se kočkám zcela psychedelickým způsobem. Jeho antropomorfizované biřmování (a nebo je to dívčí penzionát???) je naprosto šílené!
Německý expresionismu byl drsňárna pro otrlé. Z těch barev jde člověku hlava kolem. Ale ani Franz Marc (1880-1916) na kočky nezapomněl.
Kubismus je kubismus. Někdo to holt rád hranaté. Pablo Picasso (1881-1973) to vzal z gruntu. I s kočkama.
A nakonec ještě jedno Německo. Kleeho kočku prostě miluju... jako celého Paula Klee (1879-1940), který se jim na to škatulkování tak trochu vyprdnul a dělal z každého trochu. Hlavně se nebral tak vážně a to mě baví.
