Mám ráda kočičky. Takové ty malé, chlupaté bambule, co se dělají na stromech. Jejich výskyt znamená absolutní a nezvratné propuknutí jara, což ve mně vyvolává exploze bujarého nadšení (od listopadu do února žiju v podprahové, ale chronicky skličující chmuře, že už nikdy nevysvitne slunce, ptáček nezazpívá, pivoňka nerozkvete). Mám k nim velice osobní, až intimní vztah. Za toto romantické sepětí s rostlinným kožíškem vrby se nestydím a pokaždé, když vyskáčou na větvích, ohýbám si je k sobě a šmidlím si jimi po obličeji s roztouženým „mmm“.
Jarní kočkaPetra Žallmannová
Mým spiklencem slasti je od loňska i předškolní synovec Bertík, který jednu sametovou bouličku uloupnul a bez zaváhání si ji strčil do nosu. Stalo se tak ve školce a bylo velké štěstí, že se na to až do odpoledne nepřišlo, protože do té doby stihla kočička slizce ovadnout, její vyjmutí bylo bezbolestné a nebylo nutné rvát ji pichlavě ven proti srsti.
Kočičky mohu bohužel obdivovat pouze venku, na jemně se pohupujících větvích. Přinést si domů náruč hnědých ratolestí obtěžkaných stříbřitými chomáčky je v podstatě nemožné. Nebo jinak, možné to je, ale znamená to, že v poměrně krátké době budou u vázy sedět dva čtyřnozí, kteří nejprve napodobí mé slastné mazlení s větvičkami, ale posléze se vinou žárlivé nenávisti rozhodnout roztomilého konkurenta z vázy vypudit a následně pokořit pozřením. Součástí ofenzivní akce bude projektilové blinkání, převržení vázy, vylití vody na zem v kuchyni a rozťapkání vody i mimo kuchyni.
Letos se na zahradě urodily na větvích ještě jiné kočičky. Hrušková kočka patří k velkému špicovi dole v ulici a u nás se vyskytuje v podvečer. Vleze do hrušně nad popelnicí a je zcela neviditelná. Viditelnou se stává pouze, když se něčeho lekne a ze stromu vypadne. Stává se to pravidelně, když se s pytlem odpadků hlasitě šourám v papučích velikosti 46 („Proč si vždycky bereš moje cukle?!“) chodníčkem mezi garáží a záhonem uzbekií. Kočku ten nezvyklý zvuk vyděsí, ozve se mocné šustění a z výšky několika metrů se zřítí, jako ta příslovečná hruška. Nožky se jí při dopadu rozjedou, až strouhne podvozkem o zem, a pak v přikrčeném sprintu zmizí za brankou sousedů naproti.
Druhá jarní kočka se rozhodla bytovat ve slunečních lázních na térové střeše šopky. Každé dopoledne přichází ve chvíli, kdy první sluneční paprsky vykouknou zpoza domu a odchází krátce po poledni. Rve se ve mně láska ke kočkám a láska k NAŠIM kočkám.
Když jsem se s kočkami přistěhovala k H, byla jeho zahrada rejdištěm všemožných kotů z okolí. Zaťala jsem zuby, zamáčkla slzu a začala jsem je vyhánět. S ohledem na blaho našich koček, které jsem plánovala vypouštět ven to bylo nezbytné. Po několika tahanicích a prskanicích došli koti souladu a naše zahrada žila divým životem kopřivnických chlupatců pouze v noci, kdy byly naše kočky bezpečně zaparkované pod peřinou. Letos jsem z loňských přídomních koček viděla jen Polo-ucha, nicméně nikoliv u nás, ale v zahradě sousední. Naše kočky ven zatím nechodí, milovaná rekonstrukce horního patra vyvrhla všude kolem domu množství hřebíků a drátů a já se ty rozmazlené městské naivky zdráhám do zrádného terénu vypustit.
Tahle Lázeňská kočka je nová. Zpočátku mizela ve chvíli, kdy mě zaregistrovala. V pořádku, myslela jsem si, není nutné aktivně vypuzovat, aspoň se nebudu cítit, jako nesnášenlivá mrcha. Ale kočka si zvykla na můj občasný výskyt v zahradě a přestala na něj reagovat. V pořádku, myslela jsem si, však zdrhat nemusí, když je jenom na šopě a přistihla jsem se, že jdu občas mrknout z kuchyňského okna, jestli už tam je a její přítomnost ve mně vyvolávala zachvění spokojenosti.
Má rostoucí náklonnost k Lázeňské kočce však zřejmě nebyla tak neviditelná, jak jsem doufala. Dneska ráno seděla Lázeňská kočka na kuchyňském okně. Nakukovala dovnitř skrz záclonu s labutěmi a tvářila se neinvazivně, zvědavě a velice sympaticky. Její přítomnosti jsem si všimla poměrně rychle – oči jsem k oknu zvedla ve chvíli, kdy se na podlaze střetly dvě naježené domácí koule. Prskající, syčící a vrčící chuchel domácích koček bylo nutno rozehnat gumovým smetákem.
Tak nic, drahá Lázeňská kočko, i na tebe se bude ode dneška volat kšššššc-kššššššššššc. Ani ty vrbové, ani ty přídomní. Jenom ty naše.
