Včera byl obzvlášť tučný příliv katastrofických zpráv – Severní Korea bude útočit na USA, smog zahlcuje naši zemi… a nějakej strejda Novém Zélandě chce zrušit kočky, protože chytají ptáky!? No co to jako je toto!?
Kocour a kobylkaPetra Žallmannová
Je pravda, že Austrálie a přidružená část světa je kontinentem, kde nemá přirozený původ žádná kočkovitá šelma a první kočky se tam objevily až s příchodem Evropanů. Kočičím přičiněním tedy došlo k naprostému vyhubení několika nelétavých druhů ptáků. Třeba na takový Stephensův ostrov se roku 1894 přistěhoval pan Lyall, hlídač majáku, s rodinou, a panímáma majáková, že prý chce kočičku. Kočička byla doručena i s koťaty v břiše a do dvou let byla veta po endemickém druhu nelétavého střízlíka Traversia Lyalli. Ale mohla za to jen kočka? Ať mi nikdo neříká, že ti zpropadení osadníci neměli radost, že si po ránu mohli zajít na ptáky a sbírat je do košíků, jako houby (a pak je za pěkné peníze prodávat do ornitologických sbírek v Anglii)!
My, majitelé koček v krajích českých a moravských stále bojujeme se Sophiinou volbou, zda pouštět nebo nepouštět svou kočku ven. Vedle zjevných nástrah venkovního světa, v podobě aut a jedu na krysy, nám často vadí, že naše kočky chytají malé nebohé tvorečky, i když mají doma nekonečný přísun lahodných granulí. Ale tak to prostě je, kočky jsou lovci tělem i duší. Všechny, kromě mého Kocoura.
Moje kočky až do nedávna žily ve zvláštním světě, kde nástrahy nehrozily, ale i přesto mi jejich lov dělal vrásky. Mohly na střechu. Ze sedlové střechy našeho cihláku nebylo kam uprchnout a porézní krytina zaručovala bezpečný drápochytný pohyb. Jak se začal snášet večer, vyšplhaly skrz střešní okno ven a několik hodin jich nebylo. Předpokládala jsem, že vylezou za komín a kochají se výhledem. Ale po čase jsem tento romantický pohled na jejich život byla nucena pozměnit.
Od té doby, co jsem na terase našla spoustu peří a jednu osamělou kosí nožičku, k nám přestali létat ptáci. Ani v zimě, kdy jsem je lákala na semínka a lojové koule. Prostě si na mapě u našeho domu vyklovali červený vykřičník „hic sunt leones“ a už nikdy nepřiletěli.
Hmyz ovšem nedisponuje tak vyvinutým informačním systémem, a tak se kočky přeorientovaly na megakobylky, megamůry a megabrouky. Nikdy jsem netušila, že v našem podnebném pásu žijí takoví bzučáci! O můrách jsem věděla, ty se občas dostavily u příležitosti nárazu do žárovky a k mému neskrývanému nadšení byly Kočkou v cukuletu zneškodněny.
„Kočkóóó! Můra můra můra!“ V očích mé Kočky zaplálo lovecké vzrušení. Cval, výskok, odraz z gauče na stěnu, a pak kamsi do čtvrtého prostoru, kam mohou jen kočky, tlesknutí packami a můra je na zemi. Točí se chudinka dokola a pokaždé, když má pocit, že by přece jen ještě mohla vzlétnout, dotkne se jí jemně růžová tlapka smrti a vyvede ji z omylu. Když si kočka uvědomí, že po lovu je čas se najíst, chytne můru do tlamky a velmi hlasitě začne chroupat. Chlupatá křídla jí při tom koukají z tlamky, že vypadá jako Jůlius Satinský.
Na střeše je ovšem k mání mnohem větší výběr sezónního hmyzu. Kulatí a jako kaštany hnědí (a tvrdí) chroustci, kteří křupou, když se na ně člověk převalí v posteli, nebo, obzvlášť vypečené, zelené kobylky. Když Kočka přinesla kobylku poprvé, byla jsem v šoku. Měla 12 cm! Kočka ji pustila z tlamky a kobylka hned začala divoce bzounit po místnosti. Kvičela jsem strašlivě, ale Kočka měla vše pod kontrolou, kobylku chytila a rychle jí utrhla dvě nohy a křídlo. Od té doby přinášela jen kobylky již letu neschopné, abych tolik nevřeštěla.
Kam na ně chodila, netuším, ale snažila se naučit lovu i Kocoura. Večer co večer, přinesla Kočka kobylku a dala ji Kocourovi. Ten jen překvapeně koukal a cvakal zuby. Byla zjevně zhnusená jeho amatérstvím, ale velmi odhodlaná. A pak se jednou vydal Kocour na lov sám. Něco cvaklo pod střešním oknem a já šla s obavami zjistit, jestli budu mít v noci zase plnou postel zelených cárů. Ale nebyla to kobylka. Bylo to něco mnohem, mnohem většího a chlupatějšího. Byla to malířská štětka. Kocour ji donesl v zubech a dmul se pýchou.
Kdyby Kočka mohla mluvit, pravděpodobně by obrátila oči v sloup a pronesla oblíbený bonmot mého tatínka „Už chápu, proč si César zahalil tvář tógou a zemřel.“ Místo toho se otočila a pomalým krokem vyšla na balkón. Tam pak dlouho seděla bez hnutí a dívala se zasmušile do tmy.
Štětku jsem vzala a vyhodila do koše, byla celá užmoulaná a unavená bojem. Kocoura jsem soucitně podrbala za uchem a povzdechla si. Ale ten si to asi vyložil, jako pochvalu a druhý den donesl další štětku. Tentokrát neměla žlutou, ale červenou rukojeť.
Uvažovala jsem, jestli nemám dát v domě na nástěnku u schránek papírek, ale pak jsem tento nápad zavrhla. Ještě by se říkalo, že moje kočky kradou po baráku. A tak měl Kocour týden zaracha a pochopil, že jsme nad ním s Kočkou zlomily hůl.
