Jak jsem jela za kočkami do Francie

Kousek za Paříží je EuroDisney. Ale koho to zajímá. Kousek od EuroDisney je Parc de Felins. A to zajímalo mě. Rozhodla jsem se, že divoká kočka je taky kočka a když jich bydlí tolik pohromadě, tak to prostě musím vidět. Dlouho jsem otálela. Byla jsem rozpolcená svou nenávistí k cirkusům, zoologickým zahradám, výcviku zvířat pro lidskou potěchu, atd. Ale zvědavost mě přemohla.

Moje nejoblíbenější kočka - manul. http://omgwhatisthat.blogspot.cz/2009/01/pallas-cat-central-asia

Letenka do Paříže. Nejlevnější hostel v širokém dalekém okolí. Lístek na vlak. Nulová znalost francouzštiny. Mapa se zakroužkovanými názvy stanic, kde mám přesedat. A jelo se. Měla jsem tři dny.

Hned první den začal lehce dramaticky, když jsem zjistila, že právě probíhá jakýsi lokální svátek, jehož vinou nejezdí 2/3 autobusových linek. Zalil mě veselý pocit naprosté absence orientace a rozhodla jsem se, že to risknu. Nastoupila jsem do prvního autobusu, který přijel a když jsme míjeli velkou ceduli s tlustou červenou šipkou ukazující směr do Parc de Felins, zamávala jsem řidiči před nosem letákem s tlustým bílým tygrem a donutila ho uprostřed polí zastavit. Po několika kilometrech svižné chůze jsem byla na místě. Zakoupila jsem dvoudenní vstupenku a vyrazila do areálu.

První, co jsem spatřila, bylo stádo koz. Ha! Předstírají, že jde o roztomilou kratochvíli pro děti... ale já jsem si dobře všimla lačně se zalizujícího geparda za plotem na druhé straně cestičky. Když mě gepard uviděl, zmizel v podrostu svého výběhu a už nikdy se neobjevil – asi měl zakázáno mluvit s turisty.

Několikahektarová zahrada je rozdělená na geografická pásma, aby tak měl návštěvník pěkně pohromadě kočky, co žijí na jednotlivých kontinentech. Nejhojněji je zastoupená Afrika, Amerika a Asie. Evropa nabízela jen rysa a kočku divokou a Austrálie samozřejmě nic.

Co mě nadchlo nejvíc, byly cedulky na výbězích. Stálo tam: Kočky jsou velmi plaché a jejich výběhy jsou velké. Pokud žádnou kočku neuvidíte, je asi schovaná, přijďte jindy. Žádné prosklené voliéry, aby tam každý mohl šelmiskům čučet do baráku!

Na většinu kocourů musel člověk musel opravdu dlouho a opravdu nehnutě číhat. Bylo asi jen 10°C, a tak jsem při usilovném brejlení do větví většinou naprosto ztuhla, tvářila se jako nově instalovaná informační cedule, a tím opatrné kočky oblafla. Bylo trošku k vzteku, že ve chvíli, kdy jsem konečně zahlédla nějaké pruhované ucho, přifrčel na kole místní zřízenec, aby se zpěvavě, v pěti jazycích, zeptal, jestli něco nepotřebuji, a ucho nenávratně vyplašil.

Jiné kočky se naopak s nadšením ukazovaly. Třeba takoví bílí tygři se hned u plotu oddávali milostnému řádění s takovou vehemencí, až si dámy zakrývaly oči a děti padaly z koloběžek. Na vývěsce jsem si přečetla, že všichni bílí tygři pocházejí z genů jednoho jediného bílého tygra, kterého vlastnil jakýsi maharádža. Tak odtud ty harémové manýry.

Dramatickým cestováním to začalo i končilo. Autobus zpět do Paříže, navazující na vlak, navazující na letadlo domů, jel o pět minut dřív. Bezmocně jsem sledovala, jak mizí v zatáčce. A tak jsem oprášila svůj stopařský úsměv a směle si stoupla na kraj silnice. Moje je ne parles pas fracais a prst píchnutý do mapy stačil, letadlo jsem stihla.

Doma jsem prohlížela fotky. Byly na nich tečky. Žádné kočky. A tak jsem nakonec měla docela radost. To, že se mi kočky v klecích nelíbí, na tom nic nezměním. Ale když už klece, tak by měly být tak veliké, že v nich ty kočky často ani nejsou vidět. Jen opravdoví milovníci koček pochopí, že je to prima.