„Ježiš pardóón, tohle on dělá dycky, když přijde nějaká ženská!“ Omlouvá se kamarád, jehož retrívr mi právě strčil hlavu pod sukni a zapíchl čenich do švu punčocháčů. No řekněte, viděli jste někdy kočku, která by udělala takovou živočišnou necudnost?
Obrázek Katherine BurgerKB - zdroj internet
Kočky se o pohlaví svých majitelů příliš nezajímají. Snad kromě kocoura z písně zpívajícího právníka Ivo Jahelky o instalatérovi, který se zcela bez negližé pustil do opravy odpadu a „(...) kocour zatnul drápek a ten chlápek vymrštil se jako drátek, břink hlavou o umyvadlo (...)“. A i v tomto případě mám pocit, že šlo spíš o lovecký pud kočkovité šelmy. Taková domácí kočka, která vidí kosa nebo vrabčáka jednou za uherský rok se nechá snadno zlákat alespoň synonymní náhradou kořisti.
Není v tom tedy zhola nic necudného, když si přiznáme, jak často se nám kočky derou pod peřinu. Zatímco Kočka, skalní fanynka konspiračních teorií, je každou noc na stráži v hlavách postele, aby měla dobrý výhled na dveře i na zbytek místnosti, považuje Kocour schovku pod peřinou za to nejbezpečnější místo na zeměkouli. Za místo, kam na něj nemohou žádní noční bubáci, kterých on se tuze bojí.
Za normálních okolností je Kocour v ložnici hned, jak zhasneme. Je připraven se ponořit do hlubin načechraného peří a čeká, až nadzvednu cípek duchny a vpustím ho. Kočka uvážlivě čeká, až se přestaneme hnízdit a sádlit a jinak hotovit ke spánku. Pak mi měkce vyskočí na hlavu a nekompromisním šťouchnutím zadku mi zabere polštář.
Včera se Kočce podařilo obsadit svou polštářovou baštu dřív, než se Kocour vymotal ze své pravidelné večerní obchůzkové povinnosti vymýtání zlých Barbuch, při níž je nutno mňouknout do každého rohu v bytě. Takže, když dorazil do ložnice, byla jeho jediná přístupová cesta pod peřinu zablokovaná Krakenem. Tedy Krakenou.
Kocour nervózně obíhal postel, ale odmítal vstoupit jinudy a hystericky mňakal. Jeho nesmělé pokusy přiblížit se vyvolávaly hluboké, dunivé mručení a výstražné syčení hned vedle mé hlavy. Krakena nehodlala ustoupit ani o píď.
Nakonec se Kocour odhodlal ke kroku tak odvážnému, že nemohl být motivován ničím jiným než čirým zoufalstvím. Vyskočil na H. „Už je tady zas Všivák!“ H se snažil Kocoura shodit, ale tomu se zázračně podařilo překonat osudnou hranici pádu zpět do květinového stolku a s vřeštivým SOS ke mně natahoval pacičky, jako tonoucí v bažině.
Popadla jsem Kocoura a nacpala ho pod peřinu. Z obou stran se ozývalo velice nesouhlasné bručení a prskavé invektivy na adresu mou, i Kocourovu. Ale cíle bylo dosaženo. Kocour okamžitě slezl co nejhlouběji a začal drnčivě příst. Taktně počkal, až se uvelebím, a pak mi s horoucí vděčností zadními nožkami objal lýtko úplně kolem dokola a předními se jal masírovat podkolení jamku.
Ještěže jsem mu ostříhala drápiska – asi by chudák nepochopil, proč by překvapivě náhle a hodně pronto zase putoval zpod peřiny pod klavír.
