Minule jsme mluvili o tom, jaké smysly řídí kočičí hlavu a tělo. Dnes se zaměříme na postavení kočičího těla. A posez. A poleh. Prostě jak si vyložit to, co si kočka myslí od krku dolů... nebo spíš dozadu. Nic není absolutní a posuzovat tělní výrazivo izolovaně bez ohledu na to, jak se kočka tváří a co „říká“ je velice ošemetné. Je to podobně zavádějící, jako známý výklad na prsou založených paží u lidí. Ne vždycky to s znamená, že s vámi daná osoba nesouhlasí. Někdy to znamená, že je to prostě pohodlný postoj.
Sebevědomá kočka.Zdroj: Internet
Dnes se podíváme na postoj těla obraný a útočný.
Kočka sebevědomá si s radostí protahuje celé tělo – protahuje se a povaluje, rozplácle se nahřívá v paprscích odpoledního slunce, které proudí mezi záclonami do pokoje. Místo k válení určené považuje za bezpečné a k odpočinku vhodné. Její odhalené břicho láká teplé světlo, ale rozhodně ne naše ruce. Kočka má feromonové žlázy i na zádech, proto se občas válí i kvůli značkování. Ale na břichu není značkovacích žláz tolik... taky tam není tolik chlupů a navíc je tam nejtenčí kůže na těle. Je to místo nadmíru zranitelné.
Slastně se vyvalující kot se může v jeden ráz změnit ve střepinový granát, který vám vybuchne přímo pod rukama. Touží-li kočka po sociálním kontaktu, přijde si pro něj. Pokud leží natažená na gauči ve sladké dřímotě, chce ve sladké dřímotě setrvat. Na rozdíl od psa se neraduje z toho, že ji páník odhalil a poctil nečekaným bonusem přátelského ponunání, je roztrpčená, že ji přistihl in flagranti a ještě ji vylekal nevyžádaným dotykem. Já teda nevím, ale kdybych si dávala na divanu u filmu pro pamětníky dvacet a někdo přišel a s bodrým „mucky mucky“ mě náhle podrbal na břiše, tak ho taky kousnu (případně se leknutím počurám).
Čím víc jsou vidět nohy, tím víc sebevědomí kočka pociťuje. Při pohledu na vykračující si kočku bychom měli ocenit nejen její eleganci, ale také odvahu. Nožka před nožku, jako na módním molu (proto se taky těm předvádírnám modelín říká Catwalk). Ukázat nohy znamená nebát se útoku na ně. Bez nohou se totiž nedá chodit ani lovit a zranění tlapky může způsobit zásadní problém při obstarávání potravy. Nohy je nutné schovat, aby do nich nikdo nekousnul nebo neškrábnul. A tak většina koček naši rozněžněnou lásku k jejich legračním nožičkám nechápe a drásavě potírá.
Když kočka zaujme pozici připečené vánočky, je zřejmé, že ostražitě sleduje, odkud se něco nebo někdo vyřítí. Zatažený podvozek znamená „čuju nějakou lumpárnu ze zálohy“. I posez, kdy nožky tak roztomile obtáčí ocásek, napovídá, že je na místě ostražitost. Nenechejme se mýlit na veterině, kde se naše kočka přimkne ke stolu a sedí bez hnutí jak přibitá. „No ona je úplně v pohodě, vůbec se nebojí, podívejte se na ni!“ Omyl, bojí se strašně, bojí se tak, že má pocit, že už nejde ani prchnout a v duchu odříkává Kočkonáš.
Jakmile se útočník objeví a začne otravovat, kočka buď uprchne (pokud to tedy jde), vyskočí a nasadí punkový převlek (pokus o odehnání padoucha) nebo se překlopí na bok a tasí zbraně, připravena k válečné řeži. Kočka v obrané pozici s nohama vytrčenýma před sebe není na zádech proto, aby vyjadřovala svou podřízenost, jak si mnozí naivkové myslí. Je to nejefektivnější pozice pro boj zblízka. V pohotovosti jsou čtyři rapíry na předních a na zadních a jeden Excalibur křížený s řemdihem na hlavě. Začíná se úderem tlapky (proto mnoho koček uhýbá před naším pohlazením... ta natažená holá tlapa je prostě podezřelá), přidává se prskání a syčení, kousání, sametové tlapky se roztahují... krev teče.
Uprchnout před případným střetem je vždy první instinkt. Pokud se neporvu, tak mi nepocuchají fasádu. Pokud kočka prchá v domnění, že nebyla spatřena či ve strachu, přikrčí se. Nohy zajedou do chlupatého břicha jako teleskopické hůlky a s nataženým krkem, v podřepu, metelí pryč. Většinou podél stěny a v zákrytu. Tento postoj nezaměňujme s postojem loveckým, kdy si kočka sice přidřepne, ale pak ostražitě nakračuje, klade tlapky jednu před druhou, pak se zastaví a mrská zadkem ze strany na stranu, jak zadní nohy přešlapují a chystají se vystřelit ze startovních bloků.
Pokud kočka ví, že byla spatřena a únik neviditelného tichošlápka není možný, jde kočka do opačného extrému. Nafouknu se jak jen to bude možné, ať mě ten druhý považuje za strašlivé těžkotonážní tygřisko! Natočí se zboku, aby byl efekt maximální, naježí hřbetní ploutev, roztáhne fousiska a z ocasu udělá mega štětku. Chlupiska stojí, že málem vyskakují z kožních cibulek. Celé nafouknutí je mnohdy doprovázeno vytažením na špičky, což ve výsledku podporuje iluzi strašlivého šejdrem tančícího krabiska.
Každá kočka má jinde práh citlivosti a ostražitosti. Gentetika a výchova v prvních měsících života hraje nesmírnou roli. Možná vás vaše micina zrovna nehryzne, když ji pohladíte tlapku a jenom mroukne a nožka jí zajede pod břicho. Možná se kočka na zápraží ničeho nebojí, ale ocas zatáhne kolem tlapek jako opasek, protože je zrovna mínus pět a i my se zapínáme do zimníků ve strachu, že nám nafouká na krk. Existují výjimky a kočky, které se vyžívají v obskurnostech. Ale je jich málo. Většina koček má divokou mysl lovce, více či méně přidušenou tím měkoučkým polštářkem, co se na něm právě uvelebila.
Příště budeme hovořit tom, jak se tělem říká ‘mám tě ráda‘ a taky o pokračování těla, tedy o ocásku. Předem se omlouvám všem Manxům a bobtailům.
