Kdo z nás se snaží porozumět své kočce? Když se zeptám přímo, nikdo nevypadá zaskočen a bez okolků opáčí, že své kočce samozřejmě skvěle rozumí a chápe každou její žádost. Často si se svou kočkou vyprávíme a stačí jediný pohled, abychom věděli, co by chlupatá ráda. S rukou na srdci však potajmu doufáme, že jednoho krásného dne vyroste na kočičí hlavě malá stopka jako na rádiovce, za kterou se bude dát zatáhnout, odklopit temeno a nakouknout té potvoře do hlavy.
Zdroj: Internet
Často se snažíme kočku přesvědčit o své pravdě i za cenu tržných, bodných a sečných ran. Mačkáme si svou chlupatou carevnu na prsa, líbáme ji do kožichu a provoláváme "Já vím, že tě to nunání stejně baví, ty moje myšičko!" a zároveň přivíráme oči před zlostným vířením tasených drápisek a prskavým vřeštěním. Snažíme se kočku přemluvit, že "Jednou se ti to hlazení po bříšku prostě musí začít líbit, když ho na mě pořád tak hezky vystrkuješ! Strejdův Alík to má taky moc rád!", a pak uvažujeme nad tím, jestli s tou červenou čárou, co se nám táhne v podkoží od prokousnutého palce až do podpaždí už jít nebo zatím nejít k doktorovi. Taháme vzpouzející se kočku ze skříně s laškovným "Co ty se přede mnou schováváš, ty moje berušando nezbedná, póóóď, mamka ti dá pusinku!" a vesele se bavíme zoufalým snažením, s nímž kočka bojuje o setrvání ve skrýši. Spolu s kočkou pak ze skříně vyhřezne i obrovský chuchel vlněných svetrů, kulichů, podkolenek a šál zachycený kotevním drápovím.
Podle sebe soudím tebe, a tak se nám vinou naší neotřesitelné logiky daří v chápání kočičí komunikace šlapat vedle se stejnou pravidelností, s jakou šlapeme vedle v pochopení jiných lidí a jejich tužeb. Pohlížíme na kočkové univerzum očima člověčí smečkovosti a velmi razantní snahy uvést interpretaci kočičí mluvy na pravou míru považujeme za sexy projev divoké krve a s pýchou své šrámy stavíme na odiv.
A přitom jde často o zoufalé projevy naprosté vytočenosti, kterou známe z lidské komunikace pod hesly "Už mě vážně neštvi, nebo ti urazím obě haxny!" "Už jsem ti stokrát zopakoval, že to zařídím, tak se mě sakra neptej po sto první, jestli už to je!", nebo jako vzlyky uražené, ufňukané agrese stylu "Myslel jsem si, že mě znáš dost dobře na to, abys věděl, co chci k narozeninám a ty mi dáš TOHLE?!"
Některé kočky se do boje nepouštějí a tiše trpí. Ať už z nedostatku sebevědomí nebo prostě proto, že to vzdaly a řekly si „že je ta obrovská dvounohá potvora stejně přepere“. Jsou jako šikanovaní školáčci, kteří si při útoku ze 7.A dají aktovku na hlavu a se zaťatými zuby čekají až to přejde a při intervenci pana ředitele zarytě mlčí.
Studium kočičí duše jde vpřed mílovými kroky, a to, co platilo před dvaceti lety už není pravda. Předení nemusí znamenat, že je kočka spokojená a vrtění ocáskem rozhodně není výzvou ke hře. Kočka je osobností komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Její schizofrenní postoj k životu, kdy mazlení střídá explozivní útok není výrazem pomstychtivosti a falše, ale genetickým nastavením zvířete, které je v přírodě predátorem i kořistí.
Kočka je lovcem zahradních mrňousů, ale sama se stává terčem útoků psů a dravých ptáků. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme v pronajatém studentském bytě v Olomouci sedávaly s kamarádkou Naďou na schodech před domem na okraji města, kouřily své poslední večerní cigárko a sledovaly, jak se z korun vzrostlých bříz v ulici snášejí neslyšně, ale s šokující rychlostí obrovští výři a loví místní kočky.
A tak jsem se rozhodla, že si na blogu probereme základní abecedu kočičí komunikace. Vezmeme to pěkně od fousů po ocásek. Tak příště, budu se těšit.
