Celosvětové závody v natahování koček

Pro ty, kterým to uniklo: o víkendu se konala největší kočkařská akce roku, Světová výstava. A tentokrát se chlupatí sjeli v Praze! Organizátoři se sice snažili akci utajit seč mohli. První plakát, který jsem viděla byl až těsně před vstupem na letňanské výstaviště. Ale i přesto se to docela rozkřiklo, protože už hodinu po oficiálním zahájení, nebylo na výstavní ploše k hnutí.

Výstavy koček jsou zvláštní události, kde jsou kočkaři v nezvyklé společenské pozici - v přesile. Skrz prsty se tu dívá na ty, kteří nemají chlupy na oblečení, netrčí jim ze zadní kapsy kočičí mávátko nebo se alespoň nehonosí oděvy, šperky nebo taškou s kočičím motivem.  Možná proto tam chodím ráda. Načumuju do klícek na spící šampióny, nakupuju mávátka z pavího peří, piju předražené vodové kafe a pomáhám chytat kočky uprchnuvší z fotografického studia. Nejraději ale obrážím stoly hodnotitelů, poslouchám, co se o hodnocených kočkách říká, v duchu hádám, která vyhraje a pokaždé se divím, že si rozhodčí nikdy, ale opravdu nikdy neometají kočičí chlupy z obličeje. 

Nejpodivnější věcí na všech výstavách je to, jak se s kočkami v rámci posuzování zachází. Kočky jsou při hodnocení potěžkávány a natřásány, popotahovány a natahovány. Nejprve je natahuje posuzovatel, pak jsou předány zpět majitelům a ti je natahují ještě víc. Někteří své kočky drží před sebou, jako když se bouchá šampaňské, jiní je mají pevně zapřené u boku, jako Arnold brokovnici. Jedna ruka drží kočku pod hrudníkem a druhá v pěsti zmuchlá zadní nohy, přitiskne je kočce pod ocásek a pevně konec kočky ukotví. 

Posuzovatel začne celou procedůru tím, že kočku zkušeně popadne a trochu nadhodí, jako když vám řezník v masně dává vybrat, jestli chcete kus té hovězí kýty, nebo raději pořádnej flák kližky. Zvedne kočku do výše svého obličeje, zazírá jí zblízka do obličeje, napne ji, a pak pustí spodní část kočky, až mu z rukou visí jako mokré punčocháče. Otočí ji rychlým smykem nalevo napravo a kočka jde na stůl. Na posuzovacím stole jsou kočky natřepávány jako takový polystyrénovými kuličkami vycpaný polštář. Nejprve se kuličky setřepou k hlavě, pak k ocásku - kočka protéká posuzovatelovýma rukama hned na tu, hned na onu stranu. Poté, co je stanovena kvalita kočičí vycpávky, přijdou na řadu uši, které posuzovatel rychlým chmatem jedné ruky stáhne až na záda a při té příležitosti šmejdí kočce prstem po čele. Druhá ruka rychle protáhne mezi prsty ocásek až ke špičce, a pak hned v protisměru procuchá chlupy na zádech. Před nosem zarejdí mávátko, ale sotva se za ním kočka vydá, už už ji majitel táhne zpátky, aby náhodou neudělala ostudu a panu hodnotiteli tu bambuli náhodou neurvala. Je to jako rychlý koncert všech hmatů a dotyků, které kočky obecně nesnášejí. Však také nejčastějším komentářem z publika bývá věta "Ty jo, to si představ, že uděláš vaší Míce! No ta by tě zabila!"

Kočky se na to popotahování tváří všelijak. Některé se stoickým klidem profesionála spolupracují. Některé drží s útrpným výrazem intenzivního veřejného trapasu, který zažívá člověk, jemuž právě lékař provádí kolonoskopii před skupinou mediků. A některé neudrží nervy na uzdě a na hodnotitele prskají. Prskání majitel vehementně klidní a vyděšeně, omluvně huhlá "Uh oh, sorry sorry, very noisy here, cat nervés".  Na jedné výstavě jsem se seznámila s nadmíru vesele se tvářící kočkou, jejíž uplakaná majitelka mi sdělila, že byly diskvalifikovány, protože její kočka pokousala pana posuzovatele. Zatvářila jsem se tehdy soucitně, ale v duchu jsem zaržála nadšením hodným baníkovce na Spartě, kočka:sudí - 1:0. 

Vedle všech těch dokonalých skořicových habešanek, burmilích prcků a mainských obrů, ocelově aristokratických rusek a plyšově naducaných britek, selátkově růžovoučkých sphynxů, vykulených naondulovaných rexů a obláčkově divokých bengálců, obrovských chuchvalců bavlníku, v nichž schovávají své beznosé tlamičky peršanky a exoti, vedle bobtailů, kteří někde nechali ocásek a křehoučkých upovídaných orientálek s ouškama jako ovadlé listy salátu, vedle všech těch aristokoček, jejichž majitelé pečlivě kontrolují, kdo je s kým brácha, aby nedošlo k průšvihu a koťata pak nemusela chodit do zvláštní školy, vedle těchto rodokmenem zaštítěných baronů a komtes jsou vystavovány i domácí kočky. Ale nenechejte se zmást, nejsou to žádné chudé příbuzné nebo ušlápnutí plebejci! Jsou to naprosto dokonalé, nádherné, bezchybné KOČKY. 

Posuzování domácích koček bylo nejzajímavější částí letošní světové výstavy. Alespoň pro mě. Všechny kočky jsou krásné, značkové i neznačkové. Já jsem opravdu nikdy neviděla žádnou, k níž bych nezahořela platonickou láskou. Ale mým Best In Show byla jedenáctiletá finská Susanna, mnoha tituly ověnčená micina. Bílo-pruhovaná murina s extra faldíky, která se posuzovatelce okamžitě posadila na všechny ty posuzovací papíry a ocáskem jí šmejdila pod nosem. Byla jsem nadšená. A posuzovatelka taky. Kočku nenatahovala a nedloubala do ní. S nehraným nadšením jen zabořila nos do kočičího kožíšku a na malý slastný okamžik přivřela oči. Najednou to bylo jako doma. Na krátký okamžik to celé bylo o tom, co je na vztahu kočka - člověk tak krásné. 

*fotoblog z výstavy bude následovat