Neexistuje univerzální metoda a ani ve škole se nenaučíme, jak svoje děti nejlépe vychovat. Říká se, že řada věcí, např.: povahových rysů nebo temperament dětí ovlivnit výchovou nelze, něco ale můžeme významně ovlivňovat již v prvních dnech od narození. Už v prvních týdnech života se začíná zadělávat na zásadní problémy jak zdravotní, tak psychické. Jak tomu předejít?
Z vlastní zkušenosti i od mých klientů v dětské ordinaci fyzioterapie a psychosomatiky mám pocit, že hledání vtahu mezi matkou novorozenečkem je zásadní pro další vývoj dítěte ale pro jejich vzájemný vztah. Často mám možnost pozorovat vztahy v rodině, mezi partnery – rodiči, či jak se různě vyrovnávají starší děti s příchodem sourozence. Mnohé z charakterových vlastností, pohotovosti k somatickým onemocněním, včetně kvality imunity a také pohybových schopností je dispozičně geneticky podmíněných. V prvních týdnech a měsících se tvoří vztah mezi dítětem a rodiči, který může ovlivňovat, jestli se charakterová dispozice plně vyvine, onemocnění je potlačeno nebo propukne, jestli jsou děti častěji nemocné nebo trpí alergiemi, jestli je dítě neklidné, trpí neohrabaností, nebo získá odpor k pohybu.
Na kolik toto vše můžeme ovlivnit je individuální a lze asi jen rámcově představit u každého dítěte.
Primárně se u dětí zaměřuji na kvalitu motoriky (pohybu), přitom si všímám, jak se maminka s miminkem cítí, na kolik si je ve své nové roli jistá, má-li podporu partnera atd. Rodinné zázemí a postoj rodičů k celkové situaci mnohdy předurčuje, zda léčba bude nebo nebude úspěšná. Také se dá říct, že dítě často zrcadlí vyladění matky a její psychickou situaci.
Velice podrobně se vztahem matka – dítě zabývali již před lety známí psychoanalytikové (Winnicott, Bowlby, Mahlerová aj.) a samotným s prožíváním miminka (Kleinová, Piaget aj.). Všechny jejich studie a úvahy daly základ tomu, že se lidé více zamýšlejí nad světem dítěte, který odborně ve vývojové psychologii zachytili i čeští autoři Langmeier a Matějček. V současné době „frčí“ Prekopová a její Malý tyran a knihy o terapii pevným objetím.
Ale ze všeho nejvíce mne zaujal odborný článek Psychický vývoj kojenců a batolat: vývojové poruchy v raném věku od dětských psycholožek doktorek Sobotkové a Dittrichové, které se zmiňují o způsobu, jakým se rodiče k miminku vztahují již od úplného počátku a mohou tak ovlivnit problémy se spánkem a jeho poruchy, nadměrný pláč, problémy s příjmem potravy. Z vlastní zkušenosti bych ještě připojila problémy s vylučováním (chození na nočník a záchod). Chování rodičů může také do jisté míry ovlivňovat hyperkinetické poruchy, problémy s řečí a ADHD. Autorky zmiňují světově rozšířený trend senzitivního rodičovského chování. V takovém přístupu k miminku se setkáváme s tzv. synchronním dialogem, což znamená, že oba v páru, jak rodič, tak dítě si vzájemně věnují pozornost a reagují na sebe.
O co blíže se jedná? V psychoterapii se užívají termíny: empatie, kontejnování a dostatečně dobrá matka. Jedná se o to, že pečující osoba (maminka, otec, či kdokoliv, kdo se o miminko stará) se snaží představit si situaci z pohledu miminka a uhadovat z reakcí, co dítě potřebuje, jednoduše se snaží dítěti porozumět. Kontejnování znamená, že miminko čím menší je tím více má nezralý mozek a psychiku, která je plná různých pocitů a emocí, se kterými se obtížně vyrovnává. Matka mu pomáhá emoce zvládnout. Dítě své úzkosti, strachy či vztek do matky „ ukládá - kontejnuje“ a přemění je v něco, co dítěti „vrátí“ v daleko pro něj snesitelnější podobě.
Například: 9. měsíční miminko pláče a nejde jej utišit. Maminka zjistí, že není nemocné, ale rostou zuby: takže netřeba panikařit. Každému dítěti zuby rostou a není to příjemné. Matka zachová klid, což ale neznamená, že by nereagovala na dětský pláč. Dítě je nadále plačtivé a protivné, někdy kouše do všeho. Matka se snaží dítěti ulevit od bolesti potřením dásní mastičkou, dát mu kousátko, či co uzná za vhodné, snaží se ho ukonejšit a dítěti adekvátním způsobem dát najevo, že to není vážná situace, že chápe, že je protivné, že ho to bolí, ale že to přejde a bude zase dobře. Dítě se pravděpodobně uklidní, teprve až se zub prořízne, ale do jeho emoční paměti se otiskne zážitek tak, že to bolelo, ale přestalo a maminka mu poskytla bezpečí a podporu. Dítě se dál bude ke světu, který pro něj zatím představuje především jeho matka (pečující osoba), vztahovat s důvěrou a pozitivně, což pro jeho psychické zvládání stresu a řešení těžkých situací v pozdější době, bude mít velký význam. Takových příkladů jsou stovky a my si ani neuvědomujeme, jak dítě takto nepřímo ovlivňujeme. Jestli mu poskytujeme prožitek bezpečí a lásky, a nebo naopak svět plný nejistoty a nepředvídatelných zvratů.
Dostatečně dobrá matka je termín, který zavedl Winnicott, původně pediatr a také psychoanalytik, který se zabýval zejména tím, jak se matky chovaly ke svým dětem. Myslel tím, že žádná matka není schopna své dítě uchránit nějaké frustraci, dokonalá matka prostě neexistuje. Matka, která by přečetla všechna přání svého dítěte, ještě než by je projevilo, a vyplnila by je, by své dítě nepřipravila na svět plný frustračních zážitků a stresu. Také matka, která své dítě nechává napospas, jeho nezralému myšlení, divokým pocitům, strachům, obavám a nesnaží se dítěti porozumět, co potřebuje, své dítě příliš frustruje a zbavuje je schopnosti vůbec uvěřit, že by ho ve světě mohlo čekat vůbec něco dobrého. Dostatečně dobrá matka je tedy taková, která se snaží dítěti porozumět a přiblížit se jeho potřebám, pocitům a prožívání.
Vše o čem píši, se týká i zdravých dětí, v případě dětí nemocných je situace ještě složitější. Proto rozumím a plně se ztotožňuji s myšlenkami autorek výše uvedeného článku, že je důležité, aby se mohli rodiče malých kojenců a dětí poradit o „běžných“ věcech z pohledu psychologie, výchovy a psychosomatiky. Síť pracovišť tohoto typu zatím v ČR není vytvořená. Pevně si přeji, aby se situace změnila, protože vychovat dítě laskavým, čitelným a důsledným způsobem je jedno z nejtěžších věcí na světě. Zvláště, když si uvědomím, že mnozí rodiče nic podobného sami nezažili, a tedy ani nemají o co se opřít.
