V lékařských listech jsem narazila na článek Mileny Lesné referující o americké a islandské studii publikované letos v NATURE. “ Spontánní genetické mutace přecházejí na děti většinou od otců a jejich počet se zvyšuje s věkem otce v době početí, čímž stoupá riziko schizofrenie a autismu u dětí starších otců.“ Dovolte mi hlubší úvahu spíše z pole psychosociologie – analýzy podobnosti pozice spermie při početí a otce v rodině.
Dříve i dnes jsou starší matky sledovány pro rizikovost těhotenství a pro nejčastější trisomii 21. chromozomu (ztrojení chromozomu), Downova syndromu, jehož riziko roste s věkem matky. Žádný podobný screening pro genetickou zátěž týkající se rizika věku z otcovy strany neexistuje. Ba dokonce dříve (ve středověku) panoval názor, že všechno zlé čím dítě trpí, pochází od matky, ale dítě přináleží plně otci, protože na něm má největší zásluhu. Na konci dvacátého století se kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Spermie jsou tak titěrné oproti vajíčku, že tam vlastně téměř nemusí být, přeženu-li obecně panující názory. Vlastně vše je na matce a otec se i v reálu, jak ta malinká spermie při početí, z rodiny vytrácí a přestává být důležitý…
Tedy chudák spermie i otec byli celkem mimo dění a vše se točilo kolem matek, což bylo jistě pro matky dobré v tom smyslu, že měly nad svými dětmi moc, měly velký vliv a z něj snad i výhody. Druhou stranou mince bylo i to, že najednou byly na výchovu samy i na obživu materiální i emoční, a jakmile nebylo něco v pořádku, mohla za to matka. Selhávala ve výchově, v profesi – matka kariéristka, matka, která nic nedělá, jen je doma s dětmi… A selhávala i v méně hmatatelných sférách jako stará matka, která rodí nekvalitní děti, nemocná matka, žena neschopná vůbec otěhotnět a stát se matkou… Což jistě nebylo ženám moc příjemné.
Možná právě titěrnost spermie určovala, že důležitost postrádá otec i jeho fyzická role jako vzoru, který chlapci ukazuje, jaký má být, tedy muže plného síly, energie a elánu. Se ztrátou důležitosti této mužovy úlohy tak vlastně nevadí, že je otcem stařec, který možná vypadá ještě dobře, ale už nemá energii, trpělivost ani zdraví na to, aby si opravdově se svými dětmi hrál a stal se jejich vzorem. Starší a zajištěný muž ženě na první ohled mnoho věcí ulehčí, tak aby péči o děti zvládala ještě lépe sama. Postava vzoru pro chlapce však chybí, podotkněme, že i pro dívku je otec důležitý – v něm hledá archetyp svému budoucího partnera.
Nový pohled jak na rodičovství, tak na zdraví obou rodičů je poněkud jiný. Otec bývá při výchově dětí více aktivní, fyzicky s dětmi tráví více času a mnohem více se o ně zajímá a má k nim i emočně blíže. Zde čerpám z rozhovorů s otci dětí (0 až 12let). Najednou má otec více co mluvit do výchovy, více se i fyzicky angažuje, není už neobvyklé, že při rozvodu dítě připadne otci, který o něj projeví skutečný zájem. Pozitivní je společná výchova, společný vliv a společná zodpovědnost za dítě i za jeho prospívání. Jakoby tato tendence na makro úrovni korelovala s tím, co v tomto roce publikovali odborníci zabývající se genetikou. Pro úplnost je třeba dodat, že existují další geneticky podmíněná onemocnění, u nichž hraje významnou roli věk otce, například u achondroplázie (disproporcionální trpaslictví), jedná se autozomálně dominantně dědičné onemocnění, avšak až 90 % dětí se rodí na podkladě sporadických mutací (rizikovým faktorem zejména věk otce nad 36 let). Ještě pozoruhodnější je, že až doposud tato fakta nikoho příliš nezaujala.
Podle nových poznatků nehraje věk otce roli jen a pouze při výchově, ale i při samotném početí. Cituji:“Srovnáme-li 40letého otce s 20letým, dítě počaté 40letým bude mít trojnásobné riziko, že bude trpět schizofrenií, a dvojnásobné, že bude mít autismus.“
Ačkoli z článku vyplývá, že takto závažné nemoci vyvolávají hlavně již existující mutace u rodičů (genetická zátěž) a velkou úlohu ve vzniku těchto závažných onemocnění hraje vliv prostředí, věk otce je přesto zodpovědný až za 15% z případů.
