Proč nám nejde zhubnout a zůstat štíhlí? Co má psycho a fyzioterapie společného s hubnutím?
Jak to, že i přes všechny zaručeně spolehlivé recepty na hubnutí od nejrůznějších nápojů po tukožroutské léky a polévky a drsné diety tlouštíků stále přibývá? Jak to, že ani zlatý standard „nepřejídat se a hýbat se“ nestačí?! Znám osobně vskutku velice kvalitní hubnoucí programy založené na vědeckých poznatcích o metabolismu lidského organismu (jak pálíme tuky a jak se cukr nejrychleji dostává do buňky), dbá se na problém s inzulin-rezistencí (znecitlivění našich receptorů na inzulin). Programy se dokonce lidem „šijí na míru“ podle jejich zátěžového vyšetření. Typicky se jedná o cvičení spojené s rozborem jídelníčků, např. cyklus přednášek o stravě a cvičení s profesionálem v tělocvičně ve skupinách kolem 10 – 15 lidí, či cvičení na bicyklovém veslařském trenažéru pod vedením fyzioterapeuta ve skupinkách menších, nebo individuálně. Procesu hubnutí jsem se osobně věnovala při studiu na lékařské fakultě. Při tomto odborném postupu kontrolují zkušení fyzioterapeuti tlak, tep a povzbuzují klienty tak, aby došlo k žádoucímu zvyšování kondice i hubnutí. Kromě terapeutů jsou lidé ve skupinkách motivováni ostatními, kteří stejně "funí" na vedlejších rotopedech. Oba typy, jak v tělocvičně s trenérem a hubnoucím expertem, tak s fyzioterapeutem na rotopedech mi připadají jako velice účinné.
Přesto je obézních lid stále více a efekt těchto programů je ve výsledku pod očekávanými hodnotami. Proč stále lidé hubnou málo? Stejně jako u jiných činností v životě, statistiky potvrzují, že neadekvátní nárazové diety nefungují. Úspěchu se dosahuje pouze pozvolným a pravidelným hubnutím, často spojeným s další změnou životního stylu.
Tak nějak mi to připomíná práci s lidskou psychikou a také s tělem – somatikou. Nemám na mysli akutní krizovou intervenci ani fyzioterapii po úrazu, ale chronické obtíže spojené s pohybovým aparátem, které nevyřeší jednorázová instruktáž cvičení. Podobně to máme, pokud jsme dlouhodobě nespokojeni v osobním i pracovním životě, kde rychlá řešení často nefungují. Vleklá neuspokojivá situace spíše vyvrcholí krizí a potřebou hledání soustavné psychoterapeutické pomoci.
Moderní společnost žije nadzvukovou rychlostí, je až s podivem, že stále ještě existuje dlouhodobá psychoterapie a stejně tak, že lidé k jednomu fyzioterapeutovi docházejí po léta a cvičí pravidelně. S obojím mám zkušenost a vidím, že stále mnoho lidí inklinuje právě k tomuto typu péče, protože ač by se nám to více hodilo, krátkodobá terapie na dlouhodobé problémy ani fungovat nemůže. Proč je pro nás dlouhodobý proces tak důležitý?
Nejprve k psychoterapii. Když už se člověk rozhodne pro psychoterapii, bývá často na pokraji zhroucení, v osobní krizi - situaci, kterou už sám nezvládá. V ten moment přistupuje na podmínky terapeutického kontraktu, které by jinak neakceptoval; terapie bude trvat např. rok, bude docházet 1x - 2x týdně na jednu sesi v určitý den a čas. Rok i pravidelnost je pro něj děsivá. Po čase s překvapením zjišťuje, že pravidelný rámec terapie, stejná doba, stejný čas a stejný empatický člověk, který naslouchá, nějakým podivným mechanismem pomáhají. Terapeut se začíná jevit jako důvěryhodný člověk, který rozumí lidské slabosti, pomáhá rámcovat to, čemu nerozumíme a kontejnuje neboli unáší naše „ běsi/y". Terapie je pak „ochutnání nového pokrmu“. Náhled na život i aktuální konkrétní situaci často vede k objevení nových životních variant. V té chvíli čas ztratí svůj imperativ a člověk se do terapie ponoří jako do moře, které ho unáší k netušeným dálkám. Teprve pak přichází šance pozvolna měnit život, především prožívání a být šťastnější.
Změna v myšlení je stejně náročná jako změna držení těla – také zde se snažíme ovlivnit mnohdy již strukturované a poměrně rigidní tkáně. Přesto se ukazuje, že držení těla a jiné stereotypy změnit lze, ale trvá to stejně dlouho jako psychoterapie, jde tedy o několik let intenzivní práce.
S tělesnou hmotností a nadváhou je to obdobné. Pokud chceme skutečně zredukovat a udržet si hmotnost, není to otázka krátkodobé diety. Ta umožní zhubnout rychle a posléze zase rychle nabrat. Jde o to, že informaci o redukci hmotnosti tělo ani pořádně nevstřebá a už zase tloustne. Před začátkem hubnutí je vždy je důležité najít příčinu nadváhy. Občas jídlo používáme k jinému účelu, něco nám supluje, jindy může vyšší hmotnost souviset s hlubší poruchou v našem těle. Často ale nesouvisí a podle zkušenosti vím, že je spíš spojena s poruchou v naší duši. Naše hmotnost v těchto případech záplatuje bolavé místo. Nadváha a přejídání může indikovat nedostatek něčeho, nebo někoho např. absenci blízké osoby, řeší naše frustrace a touhy, mnohdy i stresy. Místo abychom tyto pocity a potřeby vypustili ven a nějak si je sami před sebou ozřejmili a strávili, tak je kolem sebe a v sobě hromadíme stejně jako tukovou tkáň. Pokud chceme zhubnout, nestačí se bez myšlenkovitě honit a trápit se hlady nebo používat vnější stimuly pro hubnutí. To vydržíme stejně jenom chvíli a pak „šup“ zase zpět do našeho stereotypu stravování a nabírání kil.
Jak se zdá, psychoterapie, spojená s péčí o duši, fyzioterapie, spojená s péčí o pohybový aparát a s respektem ke svému tělu a proces hubnutí spolu souvisejí. Může nastat situace, kdy se všechny tři formy přístupu k sobě prolnou a propojí. Jisté je, že psychoterapie, fyzioterapie i proces hubnutí stojí hodně sil a trvají dlouho.
