V dnešní době se objevují extrémy všude i ve výchově dětí. Co se stane, když rodič nerespektuje přirozenou hranici mezi sebou a dítětem? Čím je například hranice vymezená? Jak se vyvarovat chyb?
Rozumíme dětské duši? Občas mám pocit, že jsem jako matka úplně mimo. Můj tří a půl letý syn běhá po bytě s dětskou dekou kolem krku a dlouhou lžící na boty z Ikey v ruce a už týden si hraje na prince, jeho mladší bratr je podle staršího také princ a nic nevadí, že na koni (velký plyšový pes) jezdí ležmo, jelikož jsou mu 4 měsíce. Pak si starší s mladším „jdou“ hrát pexeso a starší přijde s hláškou: Bráška už nechce hrát pexeso, protože se poblil“. A skutečně…
Dětský svět je jiný než náš dospělý, občas se spolu promísí a vzniká jakýsi podivný koktejl, který můžeme jako rodiče ochutnat. Potom je pro nás jak elixír života, někdy je po něm pořádná kocovina…
Ve své psychosomatické praxi si všímám nejen pohybového chování dětí, které vypovídá stavu centrálního nervového systému jako celku (mozku), ale i o dětské duši a jejich „jáství“. Primárně se zaměřuji na práci rodičů s dětmi, ale nelze při tom nepozorovat vztahy dětí a rodičů. Při odborné diagnostice a terapii s radostí pozoruji krásné dětské světy plné nepolapitelného magična a fantazie. Jsou pokladnicemi, ze kterých čerpáme sílu, energii a odvahu žít nikoliv přežívat.
Do světa našich dětí jako rodiče nemáme přístup. Někteří rodiče nevědomě nerespektují své hranice a k dětem se chovají invazivně. Tak usilovně se jim věnují, až jim seberou veškerý prostor. Děti zaplavené vlastními rodiči mají potom samy problémy s hranicemi. Výchovným přístupem daná nejasnost vymezení hranic vede u dětí k problémům, které mohou přetrvávat po celý život, problém s uznáním autorit a schopnost s nimi vycházet i je vůbec přijímat. Někdy se problém našich hranic vrátí u dětí jako bumerang a oni nerespektují nás rodiče jako autoritu. Dříve se i takovým dětem říkalo rozmazlené, jak se jim říká dnes, asi víme všichni. Chtěla bych zmínit jen jeden aspekt fenoménu zanášení dětských duší rodiči.
Často jsou to děti, které mají obrovskou pozornost rodiče, záměrně říkám rodiče a ne rodičů, protože toto dítě slouží často jako náhražka za partnera. Dospělý muž či žena, táta nebo máma, má svou holčičku nebo chlapečka, se kterým si zkrátka rozumí víc než se svým rovnocenným dospělým partnerem (existuje-li někdo takový).
Chudák dítě nemá obrany proti moci svého rodiče, proto mu nezbývá než svou roli hrát a hraje ji bravurně. Chlapeček své maminky je pak zmenšeninou jejího partnera.Je to úžasný kluk. Své matce rozumí lépe než jeho otec, je empatický k jejím potřebám. Je citlivý a rozumný, chodí s ní rád do kina, dokonce s ní chodí i po nákupech.Má vkus a umí svou maminku pochválit lépe než otec, který si už dávno nevšímá, co žena nosí za oblečení… Mámina holčička, to není ani dcera, to je spíš taková kamarádka, vrba, které máma může říkat své trápení, jezdí s ní na dovolenou (ještě v 25letech!),chodí s mamkou po nákupech i na disco… Všechno je úžasné až na to, že pokud se takto chováme k dětem, něco důležitého jim bereme – jejich svět plný fantazie, jejich prostor. Děláme z nich předčasně dospělé,přemoudřeláky.
Když jsem se s takovými dětmi poprvé setkávala, měla jsem pocit, že bych taky takové malévelké chytrolíny a kámoše jako rodič brala. Po letech radikálně měním názor, vidím, že svět dospělých je jiný a svět dětí také, a pokud dětem předčasně vezmeme jejich fantazii a zahlcujeme je svými problémy, okrádáme o něco, co jednou v životě budou sami potřebovat. Potom nemají prostor pro vytváření své vlastní osobnosti osamostatněním se od rodičů. Proto tyto děti někdy selhávají ve světě dospělých, který je nutí postavit se na vlastní nohy a samostatně se rozhodovat. Často si nenajdou partnery nebo mají problémy v zaměstnání atd.
Obrovský, až přehnaný zájem ze strany dospělých, ale nemůže být nikdy dětmi jen tak akceptován – zkrátka, čeho je moc, toho je příliš – dítě se instinktivně brání.Jak takové obrany vypadají? Jak jsem zmínila,tyto děti neznají hranice a někdy se jejich setřelé hranice projevují v poruchách chování, ale častěji se objevujíjinde, v daleko hlubších vrstvách, v psychosomatice. Zpravidla se pak odpor projeví na úrovni somatizací, u malých dětí jde o poruchy vylučování (děti, které trpí zácpou, nebo se pomočují). Např. dvou až tříleté dítě nemá jinou obranu než to, že rodiči nedá to „jediné“, co po něm rodič chce (stolici), tím si ovšem vypěstuje obrovské zažívací problémy, které v dospělosti mohou vyústit ve vážné zdravotní obtíže ohrožující život. U dětí tří až čtyřletých se častěji setkáváme s poruchami alergicko imunitními. Někdy se pro to užívá termín pseudoalergie. Dítě, které nemá sílu a možnost situaci řešit jinak, řeší ji útěkem do nemoci. Zjistí totiž, zjednodušeně řečeno, že když je nemocné, něco funguje jinak. Samozřejmě, že útěk do nemoci a alergie je možným řešením i pro děti, které naopak tímto vyžadují pozornost. Ale v obojím případě nastává de facto stejná situace – dítě má díky své nemoci lepší kontrolu nad počínáním dospělých.
I ve školním věku se děti mohou uchylovat k nemocem, opakovaným angínám, bolestem bříška, hlavy podobně. Asi největší drama nastává v pubertě. Pokud si jako rodiče činíme na duševno svého dítěte stále nárok, nedivím se holčičkám, které utíkají do poruch příjmů potravy a klukům prchajícím do virtuálních světů. Tato úvaha některé závažné fenomény velice zjednodušuje, ale to snad jen proto, aby poukázala na jeden důležitý fakt. Mám pocit, že stále častěji v naší společnosti opomíjíme cosi, co vystihl Gibran Kahlil:
„Prorok pravil: vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém. Proházejí vámi, ale nevycházejí z vás, a ač jsou s vámi, přesto vám nenáleží. Můžete jimdát svou lásku,ale nedáte jimsvé myšlenky, neboť oni mají své vlastní myšlenky. Můžete vlastnit jejich těla, ale nikoliv jejich duše, neboť jejich duše sídlí v domě zítřku, do něhož nemůžetevstoupit, dokonceani ve svých snech ne.
…
Vy jste luky, z nichžjsou vaše děti jako živoucí šípy vyslány vpřed“.
