Mediální poselství: Přestalo dbát na naději, tak tu žádná není, a proto jdeme jako ovce na porážku a žádné výstrahy vlády ani odborníků neslyšíme. I kdybychom slyšeli, nedolehnou k našim srdcím, protože tam leží odstřižená naděje
Lidé žijící po generace před námi nám mohou pochopit jak naši dobu, tak nás samé…
Neštěstí a smrt nechodí po horách ale po lidech, ale to samé platí i o lidském poznání a moudrosti. Moudrost generací našich předků, nám může pomoc přežít i těžké chvíle. Moudrost a lidské poznání o nás samých nám může pomoc žít dobrý, krásný a šťastný život.
Díváme se kupředu a nerozumíme politickým machinacím, mediální manipulaci a nesmyslným válkám. Stále se divíme, že mezi politiky je tak obrovská koncentrace psychopatů atd., také v osobním životě se podivujeme nad mnoha zcela individuálními problémy, zcela jedinečnými a osobitými. Pomohlo by, u obecně společenských i u zcela osobních problém, konfliktů a traumat, zachytit se kořenů, opřít se o pokolení hlubokých zkušeností a moudrosti, ohlédnout se se za sebe do minulosti… nit příběhu se přetrhla a my tu stojíme jako strom vytržený z lesa. Nevíme, kde navázat. Jako list vytržený z knihy… bez kontextu nerozumíme svému příběhu. Už se příběhy z generace na generaci nepředávají. Media a globalizace utvořila z naší duševní a duchovní many jakýsi amaroun bez chuti, který je tak univerzální a obecný, že sotva zasáhne jedince a sotva nám pomůže z krize ven. S amarounem do koše, nedá se jíst. Pojďme se podívat na pár faktů, na střípky mozaiky, které k nám občas zanese náhoda. Dnes mám na mysli střípky naprosto zemité, ze země pocházející – archeologické.
Chtěla bych se zastavit u několika aspektů, které přinesla v posledních několika letech archeologie. Viděla jsem pořad v televizi a načetla si na internetu a byla na výstavě, tedy prohrábla jsem se smetištěm informací, abych vylovila pro mě aktuálně perly.
Přemýšlela jsem a přemýšlím, jak málo se v současné době dbá na naše děti. Nějak mám pocit, že se na ně bere skutečně málo ohledu. Vypne se jim škola, brzy i školka, vypnou se jim kroužky, zakážou se jim kontakty mezi sebou, všechno se jim vypne, bez ohledu na to, co to pro ně znamená. Jejich rodiče pod tlakem nemožných nároků zblázní. Autorita je neocení, neocení a ani se o tom nijak nezmíní, tak to je bude, příliš tvrdé, příliš nekompromisní, příliš zraňující pro rodiče i děti.
Je to málo citlivé. Očekávala bych mnohem více ohledů, očekávala bych, že i studentům a skoro dospělým dospívajícím to polici nějak sdělí, že i je se pokusí oslovit. Konec konců jednou z nich vyrostou také voliči, očekávala bych větší (i psychickou) podporu pro rodiče dětí, očekávala bych ve společnosti více pochopení a empatie pro děti. Zaznívá jen podprahově, že děti zdravotníků brání zdravotníkům ve výkonů jejich práce. Je to medializováno tak, že lépe děti někam odsunout a že kvůli tomu, že s nimi budou muset být rodiče doma, protože stát ve své funkce již předtím opakovaně selhal, budou umírat neviní lidé… je to nějak nevyřčené, ale vlastně to znamená, že děti zdravotníků jsou na obtíž, kvůli tomu, že by se rodiče o ně měly starat, umřou jiní lidé. Ale proboha, vždyť základní a nejdůležitější povinností člověka je postarat se a vychovat své děti. Je to to úplně nejpřirozenější i mezi zvířaty a každý druh to dělá, jak nejlépe to umí, ale tady je to na obtíž…
Mladí studenti, naděje národa je také špatná, také na obtíž, to jsou to nejhorší, kteří zavinili rozšíření nemoci. Jsou viní, že chtěli normálně žít, i to tak nějak (ne)přímo zaznívá, a proto se první vyply jejich školy a povolali se do války, už ani nemohou studovat vlastně a je hanba, pokud se nepůjdou starat o nemocné a chtěli by se nadále vzdělávat, což stejně nemohou… a Děti v mateřských školkách, ti přijdou na řadu později, ale také budou jakýmsi hromosvodem neúspěchu beznadějného boje s něčím, ale s čím vlastně? Tady už asi nejde o žádného koronouše, ale o něco hlubšího, co až s odstupem možná zachytí nějaký moudrý historik nebo psycholog.
Tedy najednou vnímám, že naše děti, naše naděje, je něco, co je tu v globále na obtíž. Vnitřně s tím nesouhlasím, nesouhlasím s tím podtextem, nesouhlasím s tím naprosto a vnitřně mě to drásá. Zejména to, co je mezi řádky. Nerozporuji vůbec to, že některá opatření mají své opodstatnění, ale to, jak jsou formulována a co v lidech vyvolávají. Možná, že právě nevědomá manipulace, která skrytě umrtvuje naší naději, kterou vkládáme do dětí, je jedním v hlubokých a špatně uchopitelných důvodů, proč lidé odmítají podrobit se něčemu, co jinde akceptují a co se jinde daří o trochu lépe.
Pro mě jako matku je to strašné, proto je mi tu tak špatně, a proto tak odmítám ty, kteří medializují takové myšlenky. Jako člověku je mi z toho špatně, protože děti a mladá generace je naší nadějí, nadějí v tom nejhlubším a nejbytostnějším slova smyslu a bez této naděje nemůžeme svobodně a šťastně žít jako jedinci ani jako celý národ! Po naší naději šlapeme, psychicky mrzačíme ji i sebe.
Jak jsem k tomu došla? Kde jsem pocítila tak hluboký pocit? Proč dělám možná z komára velblouda… Naše děti a naše naděje byly pro lidi vždy důležité. Kroužky, vzdělání a psychika našich dětí, touha po tom, aby naše děti-studenti v životě uspěli, touha po tom, aby naše děti-teenageři, zvládli pubertu a dospívání citově i získali vědomosti potřebné k zvládnutí dospělosti, tu byla vždy. Už od narození do dětí vkládáme naději a představují pro většinu z nás poklad nad poklady. Dříve jsem tak trochu pochybovala, že pocit naděje vkládaných do našit dětí je hluboký, a tak potřebný, a tak ZAKOŘENNĚNÝ. Jistě byly doby, kdy lidé jednali i jinak, pokrouceně vůči svým dětem. Před několika lety bylo odkryto jedno neobyčejně zachovalé pohřebiště. Nacházelo se ve slané půdě, proto se nám dochovalo. Pokud si dobře pamatuji, pochází z doby temna, jak se jí říká. V české historii pro tuto dobu máme označení ještě příznačnější pro spojení se současností – doba stěhování národů. Právě z té doby je hřbitov datovaný a jedná se o velice specifický hřbitov. Byl to hřbitov dětský, malých miminek, nemluvňat, a i nenarozených dětí. Dříve se mělo za to, že tyto děti nebyly moc důležité a na hřbitovy se ani nepohřbívaly. Zkrátka, že rodiče měly hodně dětí a smrt dítěte se nebrala, jako taková tragédie, že děti nebyly tak důležité pro rodiče ani společnost, jako je tomu teď. Zkrátka, že to, co nyní do dětí vkládáme, je novodobý vrtoch a nemá takovou bytostnou hlubinu, zakořeněnou v samotné podstatě člověka. Tento hřbitov je možná jediným důkazem, který si teď vybavuji. Je to však fakt tak uzemňující a hmatatelný o něčem, o čem se nedochovaly písemné zprávy a co se ani nepřeneslo z generace na generaci, že bychom měli přehodnotit naše úvahy o našich předcích a možná se zamyslet i sami nad sebou.
Miminka byla pohřbena v rubášcích, zabalena s takovou péčí, že se až tají dech. Rakvičky byly pečlivěji uložené v zemi než hroby dospělých na pohřebištích, která byla z té doby objevena. Na hrobech se nacházely hromady kamenů, nakupených jako květiny. Kámeny, podobně jako je tomu v židovské tradici dodnes, se dávaly na hrob jako vzpomínka jednoho člověka na člověka zesnulého. Na hrobečkách nemluvňat jsou jich desítky… jako by se na ně nezapomínalo, jako by byly pro rodiče i blízké důležité i tyto malinké děti. V jednom hrobě byla dokonce pohřebená matka, která měla v náručí své nemluvně…
Celé mě to zasáhlo v tom, že jsem se musela zamyslet, jak je to s naším pohledem do minulosti, na lidi, kteří tu žili před námi, jak oni vnímali sebe, své děti, jak jim na nich záleželo, pokud asi žili a co pro ně znamenala jejich ztráta. Najednou tu nevidím jen hordy necitlivých primitivů, ale jednotlivce s jejich citlivou duší, láskou a nadějí vloženou do svých dětí. Nějak se vracím do současnosti a možná lepe rozumím tomu, že ačkoliv nejde o dětskou smrt ve fyzickém slova smyslu, drásá mě to, jak necitlivě se s dětmi zachází, jak necitlivě se zachází s rodiči, kteří nemohou unést to, před čím stojí… Málo se o tom mluví, málo je podpory, málo je ohledu… V dětech je naše naděje, naděje celého národa a my ji odsouváme, upozaďujeme, nevěnujeme jí pozornost. Mnozí rodiče už nemůžou, nemůžou se vrátit do doby před Marií Terezií, kdy nebyla školní docházka povinná. Samozřejmě doufám, že se mluvím jen o psychickém vnímání, o pocitech, o hlubinných pochybnostech, ve kterých se zmítáme spíše nevědomky, ale které určuj naše pohnutky…, doufám, že se společnost zcela nerozpadne a nezmizí to, co tu po staletí fungovalo… ale konec konců, ohlédněme se do minulosti a pochopíme, že velké civilizace zmizely rychle a dokonale a rozpadly se i kvůli větším banalitám, než je koronavirus.
Měli bychom si uvědomit, že kde si dostatečně nevážíme naděje, tam není budoucnost a nejde o fyzickou, ale o duševní a duchovní stránku, protože právě ta na sebe jako korálky na nit navléká veškeré další atributy společnosti jako vědomosti, dovednosti, společenskou organizaci, služby, vzdělání, solidaritu…
Co je závěrem?
Prodali jsme naději za iluzi nesmrtelnosti… a toho, že se všechno dá zvládnout a mít pod kontrolou
Ale také to, že se nekomunikovalo dostatečně s dětmi, vždyť umí číst, i jim se to mělo sdělit, i pro mě mohlo být nějak oficiálně a srozumitelně vyjádřená podpora, jak těžké to mají. Ptal se jich někdo, jak se cítí? Víte to? Je jim zle. Asi téměř všem. Stačilo by možná projevit empatii a pochopení, povzbudit je dodat jim odvahy vtom pokračovat, a ne jim vyhrožovat a strašit, jak se straší malé děti, školáčci, školáci i středoškoláci a studenti se ještě obviňují!
Stačilo promluvit k rodičům a vyjádřit jim upřímně podporu, vždyť mnozí z nich musí dohlížet na vzdělání dětí, dělat svou práci a plnit domácí práce tak, jak už dávno na to není naše společnost zvyklá, kdo je ocenil, pomohlo dobré a UPŘÍMNÉ slovo! V době, kdy hodně z nich přijde o práci a ještě budou muset uživit sebe i své děti, potřebují peníze, ale potřebují i podporu – je ticho.
Kdo podpořil učitele? Kdo podpořil všechny pedagogy, všichni jsou na tom teď strašně, jsou spíš jen vyzýváni a je jim přikazováno co a jak, také musí poslouchat, ale lidé než se podrobit, raději dělají věci dobrovolně…
Dnešní doba medializuje hodně jednostranně… a pak to dopadá, tak jak to dopadá. Důvodů, proč bude nakažených hodně a „nedaří se to něco neuchopitelného zvládnout“ je víc. Co se má vlastně dařit? Co je jasný cíl? Aby umřelo co nejméně lidí? Kolik? Je to mezinárodní soutěž? Zdá se že ano, kdo bude mít lepší statistiku. Nebo, kdo nepřetíží zdravotní systém? Kdo nebo co se přesně zachová, nebo co získá nebo co ztratí? Jak z toho, kdo nebo co vypadne? A o co tu jde? O čí životy, a o čí zdraví vlastně?
Vypadá to jednoduše, ale podle toho, jak se k tomu stavíme vnitřně, to asi tak jednoduché a jasné není a hlavně je pod tím vším dost nevyřčených emocí, které pak možná budou víc než cokoliv řídit naše kroky…
