Během deseti let, co se pohybuji ve zdravotnictví, se setkávám s čím dál mladšími lidmi trpícími syndromem vyhoření. Na Burn out u svých pacientů a klientů (fyzioterapie a později psychoterapie) jsem se systematicky připravovala psychoterapeutickým výcvikem, ale u mých mladších kolegů mne syndrom vyhoření dost překvapil. I výsledky celostátní studie, zkoumají míru syndromu vyhoření u lékařů, ukazují, že jednou z nejvíce ohrožených skupin jsou mladí lékaři, u fyzioterapeutů je tomu stejně a důvody budou podobné. Kromě tohoto zjištění se odborníci zabývají, jak neutěšenou situaci řešit. Zaujal mne názor, jak je mimo jiné důležitá podpora zaměstnavatele a jeho ocenění. O stavu financí nemluvím (to víme sami, jak jsou na tom mladí lékaři, fyzioterapeuti, učitelé atd.). Myslím teď na ocenění slovní. Peníze jsou možná až na prvním místě, ale nestačí. Projevený zájem o zaměstnance, správné vedení v podobě zpětné vazby a profesionální přístup v jednání nemůže nic nahradit.
Vzpomínám na plejádu lidí kolem třiceti vykonávajících spíše manažerskou práci, kteří byli vyhořelí vlastně na prahu pracovní kariéry. Setkávala jsem se s nimi na fyzioterapii, zejména pro chronické bolesti zad. Někteří se propracovali k dlouhodobé pracovní neschopnosti, jiní k takovým bolestem, které je omezovaly v plnohodnotném životě. Zpětně jejich bolestem rozumím jako součásti celkovému stavu mysli a těla. Nejdříve u nich přišla bolest a únava, později se plně rozvinuly všechny příznaky syndromu vyhoření. Smutné bylo vidět své kolegy, kteří po čase dopadali úplně stejně.
Syndrom vyhoření u mladých lidí řádí nejen mezi lékaři a manažery, ale představuje hrozbu pro celou společnost – pokud uvažujeme, že jeden z hlavních pilířů společnosti tvoří mladí lidé, jejich hodnoty a pracovní nasazení. Nemám ráda řeči, že se vše řítí do …, nicméně pokud se na stávající stav společnosti dívám pod tímto zorným úhlem, pociťuji jisté obavy o to, co bude, s vyhořelci nelze dlouhodobě počítat ani v práci ani co se týká budování hodnot, na obojí je třeba optimismu a energie. Navíc, kdo současnou situaci řeší? O syndromu vyhoření je toho napsáno hodně, teoretických přednášek jsem slyšela na toho téma dost, většinou se ale skončilo u diagnostiky, či dobrých rad, které ale nešlo zrealizovat.
Můžeme si bud snažit pomoci si sami a najít individuální zdroje ve formě psychoterapie, koučingu, rozvojem introspekce, duševní a fyzickou hygienou, změny týmu, pracovního místa, povolání nebo životního stylu a je v pořádku za sebe i své duševní zdraví převzít plnou zodpovědnost. Na druhou stranu mi trend Burn out mezi lidmi kolem třiceti přijde jako alarmující a žádající celospolečenskou pozornost aktivnější řešení ze strany zaměstnavatelů.
