- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
To, kde je problém, často vidím hned po několika minutách. Odlišnost od vrstevníků z pravidla netrápí dítě samotné (na to je ještě malé a odlišnost ho nemusí zásadně limitovat), ale trápí to především rodiče a nás profesionály. U malých dětí často neznáme diagnózu, ale i když je choroba známá, prognóza dalšího vývoje je nejistá. Pro rodiče je to peklo a pro řadu profesionálů také. Ale peklo to být nemusí…
Protože tento článek píši především pro rodiče a blízké nemocných dětí, chtěla bych zdůraznit, že vidím, jak je to vše těžké. Přijmout bolestnou nejistotu dalšího vývoje a vyrovnat se s tak těžkou životní zkouškou. Realita, že nevíme a žijeme v pochybách a nejistotě je těžko přijatelná pro rodiče, ale i pro profesionály. Pro mne je taková situace snesitelná. Prošla jsem osobní tragédií, která mne zasáhla a doposavad nesmírně zasahuje, do praxe mi však vlastní bolest a nutnost naprosté pokory k životu, ke smrti i k osudu přinesla trpělivost a pochopení a především širokou náruč pro všechny děti. Vážím si života, ať již je jakýkoliv a dívám se na děti takové, jaké jsou a jaké mohou být, nikoliv jaké je chceme mít.
Jsem ráda, když přijde maminka s dítětem, které je sice od pohledu jiné než jeho vrstevníci, například ve dvou letech nesedí, nechodí, nemluví, má psychomotorické zpoždění a neurologický nález, či potvrzenou genetickou chorobu, neuromuskulární chorobu, nebo dětskou mozkovou chorobu atd., ale zkrátka je tu a celý náš tým udělá maximum, aby dítěti i celé rodině bylo co nejlépe.
Nenabízím bohužel zázračné uzdravení, ale trpělivost, hledání reálných cílů, terapii, která dítěti pomůže psychomotoricky a mnohdy odblokuje i psychiku uzamčenou v těle, které neposlouchá. S rodiči hledáme nejen možnosti pro rozvoj motoriky dítěte, ale snažím se pochopit, co je pro dítě důležité, potřebné a z čeho má radost.
Podporuji to, že maminka o svém dítěti říká, že i když ví, jak na tom její dítě je, bere jej jako zdravé a nemocné je jen, když má rýmu, kašel, zánět průdušek atd. Také tak k dítěti přistupuji. Já i rodiče víme a vidíme, že dítě je jiné, přesto téměř vždy nalezneme něco pozitivního, novou věc, kterou dítě udělá, nějak nám ukáže, že vnímá, co se mu líbí anebo, že má k rodičům vazbu, že je má rádo. Děti se neliší jen v psychice nebo motorice, ale i ve smyslovém vnímání. Děti se smyslovým hendikepem mne často překvapí, jak s nimi lze komunikovat a kolik života v nich je, i když se podle odborných vyšetření může jednat o dítě s velice těžkou mentální retardací.
Nikdy rodičům neberu naději a naopak ji směřuji tam, kde se jí pravděpodobně bude dařit. Nejsem lékař, a proto nestanovuji diagnózu, ale mohu přesně popsat, co dítě umí. Hodnotím a vnímám jeho psychomotorický projev a sleduji změny. Chápu rodiče, jak těžké je přijmout fakt, že jejich dítě např. nebude chodit. Na druhou stranu, často i děti s velkým hendikepem dovedou dát najevo radost vymyslet legraci. Komunikace s nimi je velice jiná a člověk musí být hodně trpělivý a také se umět vžít do dítěte, pustit své soudy, emoce a svoje názory na to, jak by se mělo v životě chovat a kým by se mělo stát. Terapeut i rodič je nucen opustit ideál a přizpůsobit své hodnocení kvalit dítěti a jeho reálným možnostem. Tento krok je krok pokory, která z rodiče dělá skutečného rodiče a z profesionála opravdového profesionála.
Další články autora |
Smilova, Pardubice - Zelené Předměstí
14 000 Kč/měsíc