Koně nejlepší koučové! Jak je to doopravdy se zaříkávačem koní?

Koně, patřící dříve k člověku jako psy, se z našeho života téměř vytratili a jejich smysl pro člověka se redukoval na nepříliš častou volnočasovou aktivitu. V době vynalezení automobilu skončila většina koní na jatkách. Od té doby vidíme, jak vozí v kruhu děti, občas se mihnou zprávy o dostizích, nebo si zaplatíme vyjížďku na koni na nějaké koňské farmě. Kdo viděl Zaříkávače koní s Robertem Redfordem, kde kůň pomůže zmrzačené dívce navrátit životní život, jistě si pomyslel: „další příšerný slaďák“, nebo „mluvit s koněm a umět jen pohledem koně ovládat patří fakt jen do filmu“. Myslím, že je to realita, alespoň pro naše klienty v psychiatrické nemocnici.

Musím konstatovat, že až na Roberta Redforda, kterého v nemocnici nemáme, film zdaleka nepřehání, jak v případě lidského osudu hlavní dětské hrdinky, ani co se týká možností „přirozené komunikace“ s koněm. Koně lze skutečně ovládat řečí těla, pohledem, gesty, nebo jen vaším postojem. O koně se lze emočně opřít – takový zážitek je tak intenzivní, že mnohé dovádí k slzám, nebo při něm dochází k uvolnění emocí, kterého se jinak u některých pacientů dosáhne jen velmi nesnadno. Kůň dokáže dát také dobrou zpětnou vazbu. Když ji dává člověk člověku, je někdy obtížné ji akceptovat, protože je tak nepříjemná, kritická a to se těžce přijímá, někdy s pachutí hořkosti. Kdežto kůň je pravdivý a učí lidi své chování měnit, být věrohodnější a mnohé si uvědomit. Zpětnou vazbu dává důrazně, ale objektivně a na rozdíl od lidí, kteří mají někdy tendenci zaškatulkovat a už své názory na ostatní neměnit. Pokud člověk své chování změní i kůň hned nepředpojatě změní svou reakci.

Například, pokud člověk vůči koni vystupuje nejistě (v nonverbálním projevu), kůň signálu nerozumí a pokyn nevyplní, reaguje ale laskavěji než lidé v podobné situaci. V kontaktu dvou lidí vypadá například takto: nadřízený by měl být přirozenou autoritou ve svém verbálním i nonverbálním projevu, ostatní lidé primárně podvědomě reagují nikoliv na obsah slov, ale na nonverbální projev. Nejistý člověk svou chybějící přirozenou autoritu nahrazuje arogancí, povýšeným chování, agresivitou či zvýšením hlasu. Podle toho také vypadá zpětná vazba od ostatních lidí, od jeho podřízených, od partnera atd. tedy nejistému člověku.

Samozřejmě tohle co jsem popsala, zdaleka nejde s každým koněm, kůň musí být dlouho k „psychoterapeutické“ práci cvičen, musí mít vrozenou citlivost, také je potřeba, aby měl rád lidi a byl svolný s nimi komunikovat a unesl takový emoční nápor. Technika psychoterapie a koučinku pomocí koně se samozřejmě kromě koně neobejde bez terapeuta – takového zaříkávače Roberta Redforda, který sám techniku ovládá a rozumí situaci, „překládá“ koňskou řeč klientovi a celou situaci sleduje.

Jako každá psychoterapeutická metoda, i práce s koněm má svá pravidla, jak postupovat – např. začíná se prací ve stáji, péčí o koně, už tam se ukáže, jak se člověk dokáže vůči koni prosadit, nebo jak těžké je třeba pro něj dodržet hranice, jestli je ve svém projevu čitelný nebo působí rozporuplně (verbální/nonverbální). Toto vystupování a to, co lidé vyzařují, samozřejmě nevnímají jen koně, ale hlavně lidé kolem a třeba právě z toho plynou opakované problémy např. v práci, s přáteli, problém s autoritami, neschopnost se prosadit atd.

Po metodice péče o koně ve stáji se pracuje s koňmi ze země „nablízko“, že se vedou na uzdě. Metodika obsahuje také práci s koněm na dálku. Na dálku, tedy bez kontaktu (bez šňůry) lze skutečně koně ovláddat jen svým tělem. Naposledy si své schopnosti člověk testuje přímo na koni. Tedy učí se sebepoznání ve třech rovinách, zatímco při běžném nácviku, když pracujeme např. s koučem, se pracuje vždy jen v jedné rovině. S koněm si lze mnohem intenzivněji poznatky o svém projevu a fungování uvědomit, zažít a osvojit.

Mám-li to shrnout, v čem všem nám tedy kůň může pomáhat? Najít hranice svého prostoru, uvědomit si, jak skutečně působíme, zpětnou vazbou zjišťovat, jak lze svoje vystupování a chování měnit, zároveň prožívat sama sebe jak tělesně, tak duševně.

Ještě pár konkrétních příkladů na závěr:

 Problém prosazení se v práci, jak v týmu, tak před šífem: V práci se mladý manažer projevuje přehnaně sebevědomě, někdy až hrubě, přitom za útočností a arogancí ukrývá nízké sebevědomí. Tahle ambivalence mu působí v práci problém zvlášť, když se chce prosadit, o něco požádat šéfa, vést tým, nebo někoho přesvědčit o svém názoru. Spíš lidi naštve, nemá moc přátel, kolegyně o něm říkají, že ho nemohou vystát, všeborce. On má pocit ukřivdění, situaci moc nerozumí, štve ho, že nebyl povýšený a nedovedl prosadit svůj názor u šéfa a s kolegy se spíš pohádal.

Zpětnou vazbu od koně dostal tak, že když s ním byl ve stáji a potřeboval, aby kůň ustoupil, aby mol dle pokynu terapeuta nakartáčovat jeho hřbet, tak se kůň ani nehnul. Až když mladý muž přestal šaškovat a užívat slov, kterým kůň nerozuměl a zaujal trochu přesvědčivější postoj, uklidnil se a vnitřně si konečně uvěřil, že to zvládne. Kůň se pohnul a ustoupil mu. Ale trvalo to, musel si uvědomit ještě spoustu věcí.

Otázka celkového ladění se dá krásně poznat v komunikaci na dálku. Např. cítí-li se člověk sklíčeně, staženě, nejistě a neuvědomuje si to, sotva mu pomůže, když mi někdo řekne: „No, dnes tedy vypadáš hrozně, ploužíš se tu jako mrtvola.“ Kůň na takového člověka reaguje přesně, jak ten člověk působí. Na místo, aby se dal do klusu, což může být úkolem, stojí jako přimražený v hale a ani se nehne. Tak člověk pozná, že s ním něco není v pořádku. Až potom, co k depresivnímu dolehne, jak působí, si uvědomí, jak se cítí a pak teprve to může změnit.  V ten moment se začíná pracovat se svým tělem a zpětnou vazbou je mu kůň a jeho pohyb. Když se člověku podaří změnit své celkové vyladění, kůň se dá do klusu. Naopak, když je člověk roztěkaný, excitovaný, chaotický, tzn. Rozjetý a neuvědomuje si, jak rozporně a pravděpodobně i nepříjemně působí na ostatní. Kůň namísto pravidelného klusu začne po hale cválat jako o život, což nelze ignorovat a člověk dostane jasnou zpětnou vazbu, na kterou se opět získá snadněji náhled, než když mu někdo řekne:“ uklidni se, zvolni, zastav se…“

Nabídnutí podpory asi nedokážu zcela popsat slovy, to se skutečně musí zažít. Opět předchází jasně daná metodika a na konci „hodiny“, když byla navázána komunikace s koněm, který stojí klidně v hale, naladěný na člověka, který s ním hovoří beze slov, gesty, dotykem, je terapeutem vyzván, aby se zkusil o koně opřít z boku, a ucítí, jestli kůň nabídne oporu. Když kůň člověka akceptuje, opravdu se k němu můžete přivinout a plně se opřít, najednou cítí, že kůň ho skutečně podpírá, cítí jeho velký hřbet a krk, teplo jeho kůže a kůň klidně a trpělivě stojí a nechá ho na něm spočinout. Co to s každým člověkem udělá, se dál ani nedá popsat. Většinou se vybaví něco hodně v hloubce zasunutého, o čem se ani moc nedalo doposavad mluvit… kůň emoce vnímá a drží dál. Jsou to silné chvilky i pro tvrďáky. Když něco takového člověk zažije, otevře to cestu nejen ke zvířeti a třeba i k psychoterapii, ale především k sobě samému.