Fyzické zdraví nestačí k tomu, abychom počaly, donosily a porodily zdravé dítě. To nemluvím o „správné“ výchově a o zdraví matky. Věk matek prvorodiček se stále zvyšuje, takže i nyní jsem v porodnici patřila k nejmladším matkám. Ženy, které chtějí mít děti, neřeší v současnosti jenom fyzické zdraví. Jak z vlastní zkušenosti, tak od svých klientek vím, že fyzické zdraví je nutnou podmínkou, ale současná medicína má takové prostředky, že je možné téměř vše. Přesto existují páry, u kterých se počít miminko nedaří, či nejde dítě donosit… Někdy je problém vůbec najít příhodný čas proto dítě mít. Žena otálí a racionalizuje všechny důvody, proč s dítětem počkat, ještě o rok „výrobu“ odložit. Až se na poslední chvíli rozhodne, což na prahu čtyřicítky nebo i později přináší dost velké zdravotní i jiné komplikace.
Kdy je ideální mít dítě? Ideální pro koho – pro dítě, pro matku nebo pro ženinu kariéru? Na lékařské fakultě jsem se dozvěděla, že z pohledu připravenosti organismu počít zdravé dítě je ideální věk pro ženu ve 24 letech, po 30 letech se plodnost rapidně snižuje. Další výrazné mezníky jsou pak kolem 35 let, kdy ke snížení plodnosti stoupají i další rizika spojená s vyšším věkem. Za deset let od školy říkají lékaři to samé.
To je pěkné, ale kolik žen studující VŠ si při škole nebo těsně po ní může dovolit mít dítě? Za co a s kým? Konec konců všechny víme, že čím dříve, tím lépe. Takže o biologii a její neznalost ani tak nejde. Většina mých klientek má děti až hodně po třicítce, spíš blíže ke čtyřiceti a není tomu ani proto, že by si chtěly tolik užívat volnost. Tak se o tom spíš společensky mluví, důvody jsou daleko komplikovanější než to, že si „my ženy chceme déle užívat volnosti, cestování a koníčků, či že potřebujeme budovat kariéru“. Většinou je zakopaný pes v pochybnostech o sobě samé, nízké sebedůvěře, otázkách – jestli to zvládnu? Jaká budu matka? A ve strachu být závislá na partnerovi. Od té doby, co ženy v zaměstnání dorovnávají s muži, co do pracovního nasazení tak platu, fakt, že jsou najednou doma na mateřské, a potom hlavně na rodičovské, představuje změnu promítající se do hodnocení sebe sama i do vztahové dynamiky. Je potřeba se se změnou vyrovnat a někdy 9 měsíců nestačí. Často je problém ve vztahu samotném. Chci mít vůbec dítě s tímhle mužem? Mohu se na něj spolehnout? Zvládnu závislost na něm, když jsem zvyklá se sama o sebe postarat? Pravé důvody, proč ženy váhají s těhotenstvím, jsou mnohdy nevědomé a racionalizované jinými argumenty, přijatelnými pro ženu i její okolí.
Také se setkávám se ženami, které dítě chtějí moc a ono to nejde. Partner je vyšetřený, žena je vyšetřená, žádná výrazná porucha není nalezena, nebo jen malé odchylky, přesto se otěhotnět nepodaří. Zde je třeba hledat blok v psychice. Také inovulační cykly a další komplikace fertility jako gynekologické záněty souvisejí hodně s psychikou a stresem.
Některé tyto páry podstupují i IVF. Jak se zdá, někdy i tato metoda u nich selhává a bez psychické intervence se nelze hnout z místa. Když si žena nevěří a pohybuje nebo má strach, její tělo plod odmítne. Ač je to zjednodušená představa, v mnohých případech bývá potvrzena i tím, že po psychoterapeutické intervenci a práci s tělem (speciální fyzioterapii) následující po nezdařeném IVF, často žena otěhotní spontánně.
V každém případě nás někdy blokují vnitřní konflikty a problémy. Kvůli nim odkládáme rodinu i další věci v našem životě na místo, abychom je řešili. Často pak mateřská touha zvítězí – dítě máme, ale „ na poslední chvíli“ a to, co nás v hloubi duše celou dobu trápilo, se nakonec stejně provalí ven a navíc v tu nejméně vhodnou chvíli.
