Deprese ze zimy mi ničí kůži!

Je tma a zima a každý o tom mluví. S hrůzou zjišťuji, že kromě nálady pod psa, zima a tma působí i na postavu a hlavně na kůži. Nejen vyšší výskyt ekzému, popraskané kůže, ale i vrásek! Začíná panika v kosmetických salónech. Mám pocit, že na depresi spojenou s reakcí na kůži jenom kosmetika nepomůže. Co tedy pomohlo mně?

O Vánocích jsem si všimla, že mi nějak stárne pleť, je šedivá, já vypadám jako bledule a vůbec – tohle zná asi každá žena, a jak pozoruji, nejeden muž. Zašla jsem za svou kosmetičkou, která mi doporučila skvělé ošetření na pleť obličeje, a také jsem si začala pravidelně ošetřovat ruce takovou černou mastí, která mi pomohla po porodu, když mi kvůli ekzému úplně slezla kůže. Na ruce mi ty černé mexické mastičky celkem zabraly, ale pleť na obličeji vypadá čím dál hůře, ačkoli ji mažu kvalitní kosmetikou.  Téma mládí, svěžesti a ženské krásy po třicítce je někdy dost tabu a i mezi přáteli se o tom nemluví snadno. Fotoshopové plakáty bezvadných slavných krásek a počítačově upravené filmy „dokonalých“ žen asi žádné normální ženě moc nepřidávají. Jak se ukazuje, letos nejsem sama, kdo se cítí starý, vrásčitý, kůže ho bolí a nějak nic, co vždy fungovalo, nezabírá.

Pocit mládí a svěžesti, souvisí s vnitřním pocitem. Jestli jsme spokojené samy se sebou. Jestli se máme rády. Fakt je, že když se člověk cítí mizerně, často i mizerně vypadá. Zní to otřepaně, bohužel je to pravda. Nicméně, změnit přístup k sobě a vnímání sama sebe je opravdu dlouhodobá záležitost a ne každý to dokáže sám. Když toto chceme změnit, mnohdy hledáme pomoc u druhého člověka, často profesionála, který unese všechna naše trápení a podrží nás.

Kromě toho, když odmyslím velká trápení, velké pochyby o sobě a pocity méněcennosti, zůstávají možná trochu banální, všední trampoty, taková ta malá příkoří, to, že se na nás někdo bezdůvodně zamračí, že nás sousedka nepozdraví, v obchodě na nás prodavačka vrčí, děti jsou nějak nesnesitelnější než normálně a muž přijde domu ještě otrávenější, než jsme my samy. A ještě k tomu všemu se chce člověku pořád spát, protože venku se to tváří jako večer.

Sluníčko se letos v zimě téměř neukázalo a já se prostě nemohla sbalit a vypadnout na měsíční dovolenou do Thajska. Na horách byla ukrutná zima a pořád chumelilo a teď už fakt hory nechci! Zkrátka takto nějak podobně se cítí možná více lidí.

Dá se s tím něco dělat, když větru a dešti člověk poručit nemůže? Mám pocit, že moje povadlá pleť, permanentní únava a „nenaladěnost“ z dlouhé neslunečné zimy spolu dost souvisejí.  Rozhodla jsem se, že se nevzdám, začala jsem zkoušet všechno možné od povzbuzujícího jídla po speciální cvičení, pro mladistvý vzhled a dobrou postavu. Jídelníček mi popravdě moc držet nejde, na cvičení vždycky nemám tolik času. Ale stejně mám pocit, že to trochu pomohlo. Poslední týdny jsme začali aplikovat masáže, jak různými oleji, tak na sucho, nejen tantru, ale i klasické, fyzioterapeutické a bodové. Vytáhla jsem všechno, co mám doma z masérských kurzů, od masáží obličeje po plosky nohou. Chápu, že tohle není univerzální pro každého, kdo se cítí podobně, přesto začínám mít pocit, že co nám nejvíce kromě slunce chybí – je lidský dotek a to nejen milostný a mateřský. Že si dáváme strašně málo lidského tepla obecně a také ho strašně málo přijímáme. Fyzický kontakt je přitom léčivý, naši předci to věděli již před tisíci lety, v čínské medicíně existují celé metodiky léčby dotekem a primitivní národy dodnes aplikují ve svém šamanství pro nás nesrozumitelné rituální doteky.

Pro mne je dotek něco posvátného, ve své práci se pacientů nemohu nedotýkat, také v dětské ordinaci používám exteroceptivní stimulaci jako jednu ze zásadních léčebných metod, kterou učím maminky, aby ji používaly v péči o miminka i starší děti. Mnoho lidí má na dotýkání a hlazení zvířecí mazlíčky. Málokdo přizná, jak je pro něj fyzický kontakt důležitý. Mnoho starých lidí trpí tím, že se jich nikdo nedotýká. Vlastně čím více stárneme, tím měně se nás někdo dotýká a možná tím více nám to chybí, tím rychleji stárne naše kůže i duše.  

Na Tajwanu jsem se učila jak se sebe dotýkat – byla to taková metodika, která se používala při cvičení, než nastoupilo samotné bojové umění. Připadalo mi to trochu legrační. Teď už se nesměji, ale pořád mám pocit, že je lepší, když doteky od někoho přijímáme, než když si je musíme saturovat sami. Vše se mi potvrzuje také u mých známých a klientů, pro které občas pořádám kurzy párových masáží. Masáže v párech jsou často překvapivým osvěžením pro lidi, kteří už jsou spolu nějaký ten rok, nebo nová dimenze předehry. Také to může být jen možnost, jak pomoci partnerovi, když má housera. Z mé praxe však vidím, že dotek úzce souvisí s naší psychikou, s naším prožitkem bazálního bezpečí, důvěry a empatie, bez které se život ani partnerství neobejde.