Vdávadlo

Sňatky v Čechách neletí. Co vy na to?  

Dnes jsem se v novinách dočetla, že každí třetí dítě se v České republice narodí mimo manželství. A když to tímhle tempem půjde dál, tak to brzy bude každé druhé.

Tenhle fakt už dávno není dán tím, že matky samoživitelky mají vyšší sociální dávky. Situace samoživitelek se se situací provdaných matek postupem času docela srovnala. Spíš prostě sňatky nějak vyšly z módy. Češí se prostě nežení a nevdávají. Odůvodňují to tím, že „my na naši lásku přece nepotřebujeme žádnej papír“ a „dáváme si vzájemně svobodu“. No to je hezké, což o to, ale ne každý to cítí stejně.

A 5. září na toto téma napsal pan Nikolaj Marek docela slušné zdůvodnění, proč on se ženit nechce. Takže tady je ta druhá strana bariéry....

Mám kamarádku a ta má přítele. Mají hezký vztah a jsou spolu už dlouho. Ale…… (Vždycky je nějaké ale, všimli jste si?). Při jedné debatě jí její přítel řekl: „já si tě nikdy nevezmu“. On prostě na svatbu nevěří. Jeden jeho kamarád se prý kdysi oženil. Byla to svatba převeliká, nevěsta v bílém, sto hostů, čtyři družičky a do roka rozvod. A tehdy mu ten kamarád řekl, že svatbou skončilo všechno pěkný, co v tom vztahu bylo a zůstala tam jen nuda a časem taky přibyly hádky a vůbec to šlo celý do háje. No a tenhle přítel mé kamarádky si to nějak zevšeobecněl, či co a prostě se rozhodl nikdy neoženit.

No a má kamarádka s tím má trošku problém. Trošku hodně. Ona se totiž vdávat chce. Ne hned… Jednou. A přítel jí vysvětluje, že ji má moc rád, že s ní chce bydlet a mít děti, že ji neopustí, jen si ji prostě nevezme. A ona by tenhle jeho postoj moc chtěla chápat, ale nedokáže to. A stydí se za to. Stydí se za svou touhu se vdát a stydí se za to, že není moderní a že jí život „na psí knížku“ zas až tak nevoní. Jako kdyby na „vdávadlu“ bylo něco špatného.

No a já zas chápu ji. A nestydím se za to. Sňatek není jen o tom chvilku se natřásat v krásných šatech, vyměnit si zlaté prstýnky, podepsat kus papíru a zaplatit za to všechno nehorázné peníze. Pro mne je to něco jako gesto. Tím, že říkám „ano“ říkám také: „Patřím k tobě, stejně jako ty ke mně. Vím co pro mne znamenáš a vážím si toho. Těším se na všechno hezké, co nás čeká a věř mi, že až přijde krize, tak ti neuteču.“ Tím že se rozhodneme, že si toho svého/tu svoji vezmeme, dáváme najevo, že umíme dávat stejně jako brát.

A pokud někdo tohle všechno odmítne, říká mi tím vlastně: „Jsem s tebou teď a co bude zítra, to, prosím tě, neřeš.“ No, jenže já řeším. A spousta žen (a věřím, že i mužů) řeší taky. Vnímáme to stejně.

Sňatek je pro mnoho lidí tím nejzávažnějším vyjádřením intimity, která mezi lidmi může být. Možná teď namítnete, že to jde i bez té šaškárny na radnici, potažmo v kostele. Ano, jde. Vždyť i přítel mé kamarádky jí obden slibuje věčnou věrnost, lásku a podporu. Jenže řeči se mluví a voda plyne. Z manželství se utíká hůř než z „volného svazku“ a proto ten, kdo říká „ano“, říká „neuteču“. I když to nakonec může dopadnout úplně jinak.

A co vy? Vdávat, nevdávat, ženit, neženit? A proč? Těším se na vaše názory.