- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
každý nemůže odejít do důchodu, kdy se mu líbí? Prostě by mu byla vypočítána odpovídající suma - třeba 428 Kč 50 hal a ať si s tím dělá, co mu libo. Jiným řešením by byly mnohem menší platby do sociálního systému a stát by "garantoval" každému třeba 4000 Kč měsíčně od 65 let věku. zbytek by si musel každý naspořit nebo se uskrovnit.
se nechce věřit,,,,,,,,,,ale stejně,za pár let v 70 budem asi ještě muset chodit do práce
Předpokládám, že ta sedmdesátka měla být spíše "proměnná" než že by zrovna fixní číslo...
Moje teta - 77 let! - ještě stále chodí na čtyři hodiny denně uklízet do hotelu. Moje dvaasedmdesátiletá máti jezdí po dovolených po světě i tuzemsku - v rámci republiky za volantem vlastního auta, jen do zahraničí už si řídit netroufá. Sedmdesátka je ještě věk, kdy je spousta lidí plných síly.
Po přečtení článku a komentářů pod ním jsem ráda, že moji rodiče odešli z tohoto světa mladí.
pohlédneme-li však do přírody, vidíme různé mechanismy, které mají za úkol odstraňovat z dané populace jedince slabé, defektní a především staré. Lidská populace je naprostou výjimkou. Ochranou starých, defektních, slabých ale i nemocných se homo sapiens nejvýrazněji liší od ostatních primátích druhů, byť jindy velmi připomíná svou podobnost důrazně. Etické, filosofické i sociální hlediska jsou jasně pro. Ale například hledisko biologické hovoří o postupném znehodnocování genofondu, celkovém oslabování populace a snižování pravděpodobnosti přežití druhu homo v případě extrémní situace. Je těžké se přiklonit k některé ze stran.
Ale s ohledem na hrozby skrývající se v nedaleké budoucnosti stane se i tento dnes palčivý problém nepodstatným. Vyřeší se spontánně, protože nastane situce ve které příroda, nebo lépe její principy nemohou nezvítězit. Bohužel nebo bohudík kdo ví ???
Napsal jsem do příspěvku v nadsázce, že by se "Důchodci měli střílet ihned při dosažení důchodového věku!" a byl jsem potrestán cenzurou a bylo my odebráno! Přitom se tak spousta politiků, zejména pravicových tváří i chová. Nakonec i diskuze zde ne dost nabroušená. Jde jen o to, že je nekorektní se takto k důchodcům chovat. BYlo 20 let na přebudování systému důchodů a ani jedna vláda nehnula prstem. A proč důchodců = voličů je cca 3 000 000! a to je síla která každé čtyři roky přináší do kasičky příliš mnoho peněz!
Stát by se o takové věci hlavně neměl vůbec starat. Co má vlastně stát navíc ve srovnání s jinými institucemi? Jen monopol na užití násilí. A to je, podle mého, správné využívat jen na potírání zlého, nikdy na "výrobu Dobra". Pokud je solidarita takovou výhodou, pak by si levičáci museli nádherně žít sami mezi sebou - ty ideální mezilidské vztahy, úcta, pomoc... stačí mezi sebe sobce a individualisty nebrat...že jo.
zaujal mne na toto tema clanek:
-
Dům spočinutí. Sex, sci-fi nebo budoucnost eutanazie?
Můžu se zastánců "zastřelení" zeptat na jednu věc? Kdo přesně a konkrétně byl měl onu popravu vykonat? Koho byste zatížili smrtelným hříchem - lékaře? Vlastní děti? Partnery? Budete-li chtít neskončit v LDN nebo v péči svých příbuzných (což chápu), budete to asi muset ukončit sami. A tu možnost máte (máme) už teď. Jen se člověk musí omět včas rozhodnout a odhodlat, a to už není tak jednoduché jako to hodit na jiné...
V jistém smyslu s vámi souhlasím, ale je také fakt, že se člověk může dostat do situace, kdy nedokáže projevit bolest, nedokáže poznávat, nedokáže ovládat své přirozené potřeby a to může přijít ráz naráz. Dnes ještě jo a zítra už ne. Nicméně jsem přesvědčena, že i v takovém případě je člověk schopen si něco přát a pokud cítí nepříjemno tak si jistě přeje aby se to změnilo a ono to příjde. Spíše je výhodné zajímat se o to, jak předcházet podobným možnostem absolutní ztráty schopnosti.
Naprosto souhlasím s autornkou článku. Já bych byl (v mém případě) pro zastřelit nebo nějaký tomu podobný humánnější způsob.
Jenže ono tady ted asi bude souhlasit většina čtenářů, hlavně mladších, a kdo ví jak se na to budou dívat v sedmdesáti...
smrt. Nedovedu si představit být byť jen rok v nějaké umírárně.
Jenže to vždycky tak být nemusí. Je na Vás, na člověku zvenčí, co a jak hodláte snést, přát si a podobně. Vy můžete být hybatelem zlepšení poměrů, kdo taky jiný? Vy můžete chtít a dohlédnout na provoz služby, která Vám bude vyhovovat. Právě teď to jde, teď se dá taková věc nastartovat i za peníze z EU, města na to slyší. Ba dokonce mají nařízeno slyšet.
Je tedy do značné míry otázkou, nakolik se budete naplano pouze děsit, lomit rukama - a nakolik kdo (nejen Vy, samozřejmě, Vy jste jen slíznul i za vyložené kňouraly) začne jednat ve vlastním zájmu, aby dopadl líp, než toi před ním
Znám to až apříliš podrobně. V pětadvaceti se mi narodilo mentálně dost špatnější dítě, zvláštní škola s neskutečným zápřahem aby to zvládla. Dokončila to v šestnácti a když jsem začla doufat, že konečně bude líp a proto jsem začla dálkově střední školu ( bylo mi čtyřicet), dodělala ji a manžel si zatím založil bokovku. Odešel a začal maratón mrtviček mé maminky, což se táhlo sedm let. No, dcera pak začla být trošilinku samostatnější, vzali ji jako uklízečku a dojížděla vlakem, ovšem netrvalo to dlouho a její stav se začal rapidně horšit. Z práce ji vyhodili, tak to šlo s kopce. Má invalidní důchod, ale nikdy to nebylo na ústav, všechno táhnu dodnes. Poslední vyšetření ukázalo, že její intelekt je jako u devítileté a přitom je jí už 41. Je samostatná jen minimálně. Přiznám se, že jak u maminky tak u dcery jsem to nezvládala vždy v pohodě, že jsem i někdy ujela. Dodnes kvůli tomu moc špatně spím a stále mám výčitky svědomí. Mám z toho často depky a ani se už snad neumím smát
Ani nevíte jak vám rozumím.Já jsem se dlouhodobě starala o svoji mámu-jak jsem psala v jiném příspěvku.Parkinsonova choroba - nemoc mozku -demence.Ke konci byla horší než malé,umanuté dítě.Též jsem na ni musela někdy zvýšit hlas (aby mě vůbec poslechla) a nejsem na to pyšná.Kdo odsuzuje,ať zkusí sám.Maminka je 7let po smrti a já mám pořád někdy pocit viny,že jsem neuděla všechno co jsem měla.Asi před týdnem jsem měla sen.Viděla jsem mámu,takovou,jaká byla před tou nemocí,nezměněnou a hlavně rozumně uvažující.Tehdy jsme si vše vyříkaly, i to,že jsem ji milovala.U nás se takové city nenosily a když jsem jí chtěla říct jen obyčejnou větu -"mám tě ráda,mami",už rozumně neuvažovala. Budete se divit,já po 7 letech klidně spím a konečně jsem se zbavila pocitu viny.
Začněte i vy žít a myslete si,že jste udělala tu nejsprávnější věc.Pohodlné dát je do ústavů či LDN, ale byl to někdo,,koho jsme moc milovali a tohle by jsme mu nemohli udělat.